𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 3⊰

Plakal. V koutě prázdné učebny, která se nikdy nevyužívala k výuce pouze občas jako přednášková učebna. Její velkou výhodou byla její dostupnost. Nikdy se nezamykala na rozdíl od jiných často nevyužívaných učeben. Proto se taky stala mou skrýší pro psaní vzkazů. Doma to bylo nepřijatelné a ve třídě příliš nápadné. Bylo to tedy ideální místo a jenom mé. Tedy do toho dne, kdy jsem se vypařil uprostřed hodiny a zaujal tmavé místo, kde mě nikdo nemohl vidět.

V ten den jsem nebyl sám, kdo opustil hodinu a tak pár minut po mě se opět otevřely dveře a v nich stál můj drahý. Hnědé vlasy rozcuchané, sotva zahojený ret opět roztržený, modřiny a vlhké rukávy od slz, které do něj utíral. V půli třídy se mu podlomily nohy a on dopadl těsně vedle hrany lavice. Odtud se pak po kolenou přemístil ke koutu pod umyvadlem, kde nepřestával plakat.

Můj drahý, tvé slzy mě ničí. Tak moc rád bych ti pomohl, ale nevím jak. Co dělám špatně, že jsem stále daleko od pravdy a nevidím nic než otazníky. Jistě mě ve své mysli pobízíš ať jdu za tebou a vše se dozvím, ale já nemohu. Ne teď, stále je brzy a příliš očí. S láskou JM

Onen vzkaz jsem mohl do skříňky vhodit, až poté co byl vzduch čistý a nebyla žádná možnost, že by mě spatřil. Ale on mě spatřil. Ne u jeho skříňky, jak přes úzkou škvíry vhazuji kus linkované papíru, ale až poté, co jsem opouštěl školní budovu a venku opět pršelo.

Stál na kraji bez jakékoliv emoce s nataženou rukou mým směrem a v ní držel deštník. Netušil jsem proč to dělá, ale i tak jsem ho přijal. Beze slov díku jsem se stejně jako on pak rozešel svým směrem. Každý na jiný konec.