𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 4⊰

Šeptání. Neslo se rychleji než vítr na pustém poli a to bylo neobvyklé pro tak jindy tichou třídou. Vše tohle způsobila má přítomnost a tedy má maličkost, která se opovážila vejít ve svém stavu. Co jsem mohl dělat, když v poslední dnech neustále pršelo a já deštník skutečně nehodlal nosit. Byl jsem tak celý promoklý a s nohavicemi od bláta. S pohledem zabořeným do země jsem procházel kolem lavic, až jsem konečně stál u té své a mohl tvrdě se syknutím dosednout na židli.

„Jsi v pohodě?" chraplavý hlas s poslední odezvou kašle na mě promluvil se starostí v očích, ale já v tom viděl pouze a jenom zvědavost, která by mě potopila. Neodpověděl jsem tedy proto. S protočením očí jsem pohled odvrátil k oknu a více se nehodlal na blondýna ve vedlejší lavici podívat.

Mé myšlenky však měly jiný plán. V mysli jsem přemýšlel nad tím kdo je nazýván vesmírným dítětem jenom proto, že se nechová lidsky. Jako malé dítě, co přišlo o hračku propaloval stůl a nervozitou rýpal do vlastní kůže. Jeho zájem o drahé věci a vesmírné znalosti byly skryté pod nenápadnými brýlemi, které mu nikdy nikdo nepochválil. A já vlastně taky ne.

„Máš zajímavou košili." jakoby nevěděl, co má na sobě si rychle pohledem prošel svůj vzhled a následně z něj vypadlo jen tiché děkuji. Možná bych pokračoval v této diskuzi, ale více jsem se soustředil na motiv tmavých očí, které nesla ona košile a osobu, které mi připomínaly.

Můj drahý, asi bych konečně mohl začít s tím proč ti vlastně píšu. Jednoduše by se dalo říct, že jsi mě zaujal. Ale ono to není tak jednoduché. Né teď. Odpusť mi tedy mou neupřímnost a na oplátku ti můžu říct, že jsem si zamiloval tvé oči. Ano, čteš správně. Každý pohled, který jsi mi kdy věnoval mě donutil přemýšlet nad tím, jak může existovat někdo tak dokonalý jako jsi ty. S láskou JM.

> Drazí mí motýlci (čtenáři), doufám, že jste stále zaujati a příběh Vás baví. ☞ Mr/s. Bonny