𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 10⊰

Můj drahý, je tomu již přes tři měsíce, co jsem do tvé skříňky hodil první vzkaz a za tu dobu jsem viděl mnoho podob tvých úsměvů. Nekončím, nemysli si to. Stále jsou to jen úsměvy, ale já potřebuji takový, který by na tvé tváři zůstal navždy. Takový, který by jsi věnoval každému kdo by kolem tebe prošel. Takový, který by jsi házel na všechny strany, ale hlavně úsměv věnovaný pouze mně. Úsměv, který by byl důvodem toho pocitu. S láskou JM.

Se vzkazem jsem do jeho skříňky přes úzký prostor hodil i balení mléčné čokolády. Neměl jsem ponětí zda mu bude chutnat, ale za ty jiskřičky v očích, které měl po jejím nalezení mi za to stály. Stály mi za všechnu bolest a slova, která pak přišla.

„Za co jsi utratil poslední peníze ty budižkničemo?" jeho hlas se ve mě odrážel více než ten tlak, který jsem pocítil na své tváři a pak ta horká bolest. „Neživím tě proto, aby jsi utrácel peníze za každou kravinu!"

Chtěl znát pravdu, ale já ji říct nemohl. Nemohl jsem přiznat, že jsem své poslední kapesné utratil za čokoládu věnovanou mému drahému. Musel jsem lhát. Jako v posledních letech neustále.

„Od čeho máš ty modřiny?" opět vyzvídal. Za tu dobu jsem si nikdy nezvykl na neustále dotazy mého společníka, který narozdíl ode mě každým dnem zářil. Chtěl jsem se taky tak cítit. Plný energie a dobré nálady. Té se mi však dostávalo jen vždy poté, co jsem spatřil mého drahého s úsměvem na tváři. Jeho úsměv byl v posledních dnech častý. Bez mé pomoci. 

> Stále tápete nebo již znáte pravdu? Když se již nacházíme za půlkou opravdu bych rádo znalo Váš názor a chtělo poděkovat za všechny votes. ☞ Mr/s. Bonny