𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 18⊰

Můj drahý, už není třeba hádanek. Je načase, aby jsi i ty věděl, kdo jsem. S láskou.

Tento vzkaz jsem měl připravený jako závěr dnešního dne, ale ještě předtím jsem si chtěl naposledy užít tu anonymitu. Podpis nebyl potřebný. Chtěl jsem dosáhnout tajemna, kterého se mi snad i podaří docílit. Můj drahý mi též nechal vzkaz. Kratičkou větu ve které mi sdělil jak udělá vše proto, aby již zjistil, kdo jsem. Byl jsem šťastný. Sice ve mně byl i plamínek, co se bál jeho reakce. Patřil jsem přeci do jeho seznamu osob, co mu ublížili. I tak jsem, věřil, že na konci této cesty naleznu svůj šťastný konec.

Jak ztracené štěně jsem ho mohl spatřit chodit po škole. Rozhlížel se zda nalezne někoho, kdo by ho sledoval avšak já se pro dnešek musel pohledům na jeho osobu vyhnout. Připomínal mi tak dosti mě, když jsem poprvé nastoupil a hledal si přátele. Díky této dávné stránce jsem získal i svou přezdívku.

„Jsem Park Jimin, v prvním ročníku a hledám někoho, kdo by mi řekl jak to zde chodí." představil jsem se náhodné skupině, která mi však úplně nerozuměla.

„Chimmy?"

„Jimin, ale to je vlastně jedno..."

Jedno špatně srozumitelné slovo mi dalo roztomilou přezdívku, která mi časem, už tolik roztomilá nepřišla. Neříkal jsem tak už ani své jméno ani onu přezdívku.

Udržoval jsem se v postranní jak nejvíc to šlo. Pote, co jsem zjistil jak to zde chodí bylo tohle nejlepší řešení. Avšak do té chvíle, než mi jeden hnědovlasý chlapec nabídl deštník. V tmavém tunelu se konečně objevilo světlo a bylo na mě zda za ním poběžím nebo si ho nechám vyhasnout přímo před nosem. A nyní mi bylo již na dosah ruky.