𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 16⊰

I přesto, jak se přes vzkazy zdálo všechno růžové v realitě to byla stále šedá v černé. Náš kontakt, který mohl začít se přetrhl. Již mi žádný deštník nebyl nabídnut. Byl jsem další z těch, co ho zradili. Nezbývalo mi tak než se plahočit deštěm ve svém zrodu. Kapky byly slabé stejně jako má mikina. Již nyní jsem věděl, že tohle bude můj konec a já tak po dlouhých měsících nekonečné bitvy padnu. Mé tělo vzplane v ohni a žádný čaj nebo sirup tomu rychle nepomůže. Ne dostatečně rychle na to, abych se vyhnul těm nepříjemným otcovým slovům.

Hleděli na mě. Na opuchlé stvoření, které si muselo přidržovat kapesníček u úst, aby nenakazilo okolí. Očima mě vyzývali ať se vrátím a nešířím tu nic, co by jim mohlo ublížit. Ale do mých očí mi nikdo nic neřekl. Stále jsem byl sám. Ne úplně, ale přesto sám.

Celé tohle nekonečné horko se ještě více rozlezlo po jednom pocitu. Žárlivost. Slovo, které bych nikdy nedokázal spojit se sebou. Nikdy jsem tento pocit neměl a ani neměl potřebu pociťovat do momentu, kdy se můj drahý usadil v mém srdci. Od toho momentu jsem žárlil. Na kohokoliv a na cokoliv. A hlavně na Vesmírné dítě.

Tak moc jsem si přál, aby ta slova nebyla pravdivá, ale bohužel byla a každý den mi byla i dokazována. Nebyl jsem jediný, kdo stál o srdce mého drahého. Na povrchu jsem nemohl nic říct, ale ve nitru jsem přímo křičel. To já byl první, to mě by měl patřit jeho úsměv.

Můj drahý, proč mi to děláš? Proč mě ničíš tím, že se otvíráš jiným a mě nechceš sdělit nic. Již něco o tobě vím i to málo, které by jsi nechtěl, abych věděl. Ale neboj se. Stále tě mám rád. Přeci jen jsme si podobni. S láskou JM.