𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 5⊰

I jedno oslovení je mnoho. Protože od toho momentu jsem nebyl schopen se zbavit přítomnosti vesmírného dítěte, které své oslovení bral plně vážně. Za dobu kdy jsem vkročil do prostorů školy a došel do třídy mi stačil vyjmenoval všechny krásy Vesmíru, které nám nabízel. Popravdě jsem netušil o čem přesněji mluvil. Neposlouchal jsem ho. Má veškerá pozornost se sbíhala k chlapci se světle hnědými vlasy, které v záplavě černé byly k nepřehlédnutí. Školní uniforma nebylo to, co jsem na něm chtěl vídat, ale taky jsem se na něm nic jiné nedokázal představit.

„Kde máš uniformu?" musel jsem se zeptat. Byl jediná osoba, která na sobě skutečně uniformu neměla a ani učitelé k tomu nic neměli. Nedokázal jsem si představit jakou by mohl mít pozici, aby tak lehce obešel řád.

„Stále mi nedošla." a pak mi došla má slepota. Vesmírné dítě do naši školy nastoupilo teprve před pár dny. Toto však nebylo přesně to, co mě donutilo se zamyslet. Nad ním jsem nemyslel vůbec. Myslel jsem jen na svého drahého a slova do dalšího vzkazu.

Můj drahý, jsem slepý. Tvrdím jak o tobě vím, ale já nevím nic. Možná jen střípek toho, co děláš na škole, ale co ten zbytek? Proč tvé narůžovělé rty stálé mají svěšené koutky, když by jím úsměv jistě slušel? Stačil by mi jediný úsměv, který by jsi věnoval přímo mně. Takový, který by na tvé tváři byl již navždy. S láskou JM.

Vzkaz si přečetl, až na úplném konci dne. Kdy se chodba vyprázdnila a já měl co dělat, abych si našel perfektní schovku, ale přitom na něj viděl. Opravdu se jeho koutky na milisekundu zvednuly, ale následně to byl zas pouze jen sen a já se mohl sám se sebou hádat zda se skutečně usmál.