𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 7⊰

Od toho vzkazu mé ostatní vzkazy měly už jenom jedno místo. Koš. Nedokázal jsem mu napsat, už ani čárku a ta naděje v úsměv byla najednou dál než kdy předtím. Nepřestával jsem ho sledovat i v těch bolestných momentech, kdy na konci dne s nadějí otevíral skříňku, ale z ní vždy vyšel jen oblak prachu. Byl jsem důvodem jeho smutku a pramínků slz, které od toho dne neskrýval. Plakal více než předtím a já stále nebyl schopen s tím něco udělat.

„Hodláš to jíst?" dotaz nebyl směřován mě, ale i tak mě zaujala diskuze, které se odehrávala po mém boku. Můj věční společník se opovážil oslovit chlapce o kterém bylo známo, že pod uniformou nosí vždy tlustý svetr. Nebylo to kvůli chladu, ale váze kterou tímto falešně maskoval.

„Ne," tác od sebe odtáhl, aby se následně loktem opřel o stůl a podepřel si tak hlavu. Rukávy nebyly dostatečně dlouhé, aby zakryly jeho kostnaté dlaně, avšak jemu to nevadilo. Princezna. Tak byl kdysi nazýván jeden z pohledných chlapců na této škole, dokud ho slova nezničila a on se s princezny nestal kostlivec. „Můžeš to dojíst pokud máš hlad. Jsi přece jen ještě ve vývinu."

Můj drahý, každý máme své problémy a tajemství, které nás přivedly k oslovení. Mé oslovení není o nic víc známé jako to tvé. Proč tak soudím? Neznám ho. V mysli tě nazývám mým drahým, ale jakou pozici ti skutečně určili?

Vzkaz jsem nebyl schopen jen tak hodit do skříňky s vybledlým číslem. Proto jsem k němu musel připsat i svou omluvu za slzy, které kvůli mě uronil.

Odpusť mi můj drahý, protože nic není krásnější než pohled na tvůj úsměv věnovaný pouze mým vzkazům. S láskou JM.