𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 13⊰

Sám. Uprostřed prázdné chodby, která se stačila vylidnit dříve než jsem došel ke své skříňce. Opět jsem nerad opouštěl školní prostor a to jenom kvůli kapkám deště. Školník byl velice dobrý muž. Tuto situaci se mnou musel zažívat již od mého nástupu a proto mi vždy dával hodinu, během které on pozamykal všechny učebny.

Bylo mi několikrát opakováno, abych si sebou bral deštník, který z mého pohledu byla jen zbytečná věc po boku. Ovšem v takovém počasí bych ho kradl z rukou a ještě někde vyškemral rukavice i když na sníh bylo času dost. Proto nebylo divu, že jsem s části začal litovat momentu, kdy jsem odmítl Chytrákovu nabídku na odvoz. To ještě na nebi nebyl ani mrak. Všechno se to tam shromáždilo během posledních deseti minut školy a pak už jsem neměl žádný čas a prostor na změnu slov. Byl jsem, ale rád za prostor, který jsem získal k tomu, abych napsal další vzkaz.

Můj drahý, nebudu lhát. Jsem překvapen. Doufal jsem, že ty úsměvy, ty pohledy a to vše mi dáváš, že máš zájem se již pohnout. Nezlobím se moc. Stále chci být důvodem tvého úsměvu a stále chci doufat, že jednou budu moci obejmout tvé štíhlé tělo, s láskou JM.

„Tušil jsem, že tu ještě budeš." nechtěl jsem se otočit. I přesto jak byl jeho hlas dokonalý jsem se na něj nechtěl podívat, ale musel. Jako vždy ke mě natahoval ruku s deštníkem a v druhé držel ještě jeden. S úsměvem a jiskřičkami v očích mě vybízel ať si ho vezmu, ale já tak nemohl udělat. Ne dnes a né po tom zklamání.

Beze slov jsem přes hlavu natáhl kapuci nepromokavé bundy a vydal se vstříc studenému dešti. Někde v půli jsem se otočil, abych i přes tu dálku viděl, že tam stále s nataženou rukou stojí a nejspíše prožívá překvapení z mé reakce. Bylo to poprvé, co jsem nebyl důvodem jeho úsměvu. Bylo to poprvé, co jsem byl důvodem jeho slz.