Na první pohled? [DOKONČENO]

Kapitola čtvrtá - zakopnutí

Když jsem se podívala do zrcadla málem jsem omdlela. Oči úplně opuchlé a stále jsem byla červená. K sakru. Takhle nemůžu nikam jít. Otevřela jsem taštičku se šminkami a namalovala se. Potom jsem vyrazila do školy.

Hned, jak jsem vešla do třídy, se na mě všichni podívali. Nikdo se nedíval, tak jako on. Chris si přímo užíval moje ponížení. Liboval si v tom. Jeho úsměv byl větší a větší. Tohle mu neprojde....... Počkám si na správnou chvíli a dočkám se.
Když jsem okolo něj procházela usmál se ještě víc a řekl: ,, Tady máme naší malou chudinku. "
Nevšímala jsem si ho a šla jsem dál. Nemám nejmenší potřebu na něj teď mluvit.
Rychle jsem si sedla a do uší vrazila sluchátka, která jsem pustila na plné pecky. Fůha..... vyhnula jsem se mu.
Jak jsem tam tak seděla, něco jsem si uvědomila. Podívala jsem se na něj a zjistila, že přes to všechno, co mi provedl, se mi vzhledově líbí. Nechápu to. Hnědé vlasy měl zplihlé na hlavě, karamelové oči se třpytily a jeho úsměv..... o tom radši ani nemluvím. Jeho úsměv byl to nejhezčí.
Přistihla jsem se, jak tam sedím a dívám se na něj z úplně jiného pohledu. Jak by na mě asi působil, kdybych byla někdo jiný. Někdo komu neubližuje.

Škola proběhla jakž takž vpoho. Doma jsem spřádala plán, co mu provedu. Nenapadlo mě vůbec nic. A když už něco, tak to bylo buď nerealistické nebo absurdní.
V tom mě zavolala mamka, ať skočím do krámu pro máslo. Obula jsem se, hodila na sebe vínovou bundu a vyšla ven.
Cestou jsem se loudala. Usilovně jsem přemýšlela, co mu provedu. Fakt mě totálně nic nenapadlo. Přidala jsem trochu do kroku. Najednou jen cítila, jak jsem zakopla a letím vzduchem. Čekala jsem, že to bude dost bolet, ale ve vzduchu mě zachytily něčí ruce. Víčka jsem měla pevně semknutá k sobě. Když jsem otevřela oči, málem jsem omdlela. Naproti mě stal Chris a držel mě. Několik sekund jsme na sebe jen zírali a pak jeho hlas prolomil ticho.
,, Ehm..... si v pořádku? Nestalo se ti nic? " Mluvil pomalu a po tváři se mu rozlil neznámý úsměv.
,, É.... Jop. Nic mi neni......mohl bys mě pustit? " zeptala jsem se s úsměvem na tváři.
,, Jo jasně. Promiň. " Usmál se tím jiným úsměvem.
,, Dík, že si mě zachránil. " prošla jsem okolo něj. Měla jsem strašné nutkání se otočit, ale neudělala jsem to. Jakmile jsem zatočila za roh, opřela jsem se o zeď a zhluboka se nadechla. Totálně nic nechápu.
Nic.
Co tam dělal a proč mě nenechal spadnout. Potom by se mi mohl smát. Ale on to neudělal. Chytil mě.

Celý den jsem ho nemohla pustit z hlavy. Ježíš........ Ať jsem myslela na cokoliv vždycky v hloubi čekala myšlenka na něj. Co to do mě sakra vjelo?