Naděje - Společenstvo prstenu 1. díl ✓

16. Předposlední den

Ráno se probudili pozdě. Jediná Estel byla vzhůru. Seděla u stolu, u sebe hrnek kávy. Na stole vedle hrnku byla hromádka papírů, inkoust, pečeť a pero.

Jedno pero měla v ruce a cosi psala. Jak to na stole, tak i to, co měla v ruce , bylo nejspíš od fénixe.

Upila kávu a položila pero. Znovu si všechno po sobě přečetla, dala do obálky a otevřela truhličku s pečetěmi.

Vzala tu největší, nakapala na obálku vosk a přitlačila na něj pečeť.

Položila dopis na malou hromádku. Podívala se na větší hromádku a zasténala. Ještě toho bylo hodně.

Popadla pero a znovu se pustila do psaní a podepisování svou krví.

Ostatní si také sedli ke stolu a pustili se do snídaně.

Nejdřív jedli mlčky. Poté si začali povídat o včerejší slavnosti.

Někteří si trochu stěžovali, že je bolí hlava. Když Estel slyšela, jak si stěžují, vzhlédla a ušklíbla se. ,,Jsem zvědavá na Haldira. Vy si stěžujete, že vás bolí hlava a to jste toho vypili o dost méně než on."

,, Mimochodem, co byli zač, ti temní?" zeptal se Legolas.

,,Kdysi měli vysoké postavení v jednom světě. Časem se však přidali na temnou stranu. Zavraždili minulou královnu, vraždili, kradli, loupili, pálili a ničili. Dělali mnoho špatného. Za jejich prohřešky existuje jen jeden trest. Trest smrti. Díky tomu, že jsem je odsoudila, toho musím hodně sepsat a podepsat."

Znovu sklonila hlavu a namočila pero do inkoustu.

Ostatní šli na cvičiště procvičit se se zbraněmi. Estel s nimi nešla.

Přišla za nimi až odpoledne asi v jednu hodinu. Konečně měla všechno napsané a teď vysílala jeden šíp za druhým v rychlém sledu. Někdy vystřelila i dva, tři a více šípů. Každý však vždy našel střed terče.

Hobiti trénovali spolu, Boromir s Aragornem proti sobě šermovali, Gimli si zrovna dal přestávku a Legolas měl také v rukách luk.

Estel to už přestalo bavit a tak sklidila šípy zpět do toulce a odložila zbraně.

Odešla ke straně cvičiště a přešla k jednomu většímu stromu. Přiložila k němu ruku a na tom místě se kůra rozzářila a objevila se dutina. Z ní vytáhla nějaký velký vycpaný pytel a krabici.

Přešla ke stromu nedaleko, natáhla se a přišroubovala pytel na větev, na které bylo cosi přiděleného aby se to mohlo uskutečnit. Poté se sehla a zopakovala to, co udělala nahoře.

Když přidělala pytel, otevřela krabici. Vyndala z ní gumičku a svázala si jí vlasy do culíku. Po gumičce vyndala dva pruhy zvláštní látky. Ty si omotala okolo kloubů na každé ruce. Odepla si svůj plášť. Pod ním měla legíny, košili a korzet. Vše v zeleno-hnědé se slabým nádechem tyrkysové.

Sklidila krabici na stranu a začala různě do pytle kopat a bušit pěstmi. Nyní ostatní pochopili, proč ho připevnila tak pevno. Kdyby ho dole nepřidělala, točil by se kolem větve. Takovou silou do něj bušila.

Trochu překvapeně se na ni dívali. Pak jen pokračovali v tréninku.

Asi po hodině je cvičení omrzelo a tak vše sklidili a šli se na chvilku projít.

Celý den probíhal v klidu. Dokonce potkali Haldira a dost se mu smáli.

Den se již skláněl ke konci. Estel se zase vypařila.

Společenstvo se šlo projít, neboť na večer byl Lothlorien krásný a svit hvězd hvězd ještě přidával na kráse a tajemnosti.

Náhle uslyšeli, jak někdo hraje na okarínu. Vydali se tím směrem. Stanuli na krásné mítince. Vzadu stékal vodopád do jezírka a voda z něj pokračovala do malé říčky, od které se odráželo světlo hvězd a měsíce, na trávě se stále leskly květy a uprostřed, nedaleko jezírka, stál podstavec velmi podobný Galadrielininu zrcadlu.

Brzy spatřili i osobu, která hrála na okarínu. Byla to Estel. Zprvu si jí nevšimli, neboť na sobě měla tmavé šaty. Hrála od srdce a bylo to nádherné. Jako by vyprávěla nějaký smutný příběh.

Skončila. Ostatní tleskali. Estel se usmála a poděkovala.

,,Co to bylo za píseň? Nikdy jsem ji neslyšel," zajímalo Legolase.

,, Můžeš si to nazvat jak chceš, protože nemá jméno. Hrála jsem od srdce a vlastně si celou píseň vymyslela."

,,O čem to vůbec bylo? Bylo to vcelku dlouhé a dlouhé písně většinou mají příběh," řekl Aragorn.

,,Ano, to mají. Tato byla o životě jedné osoby."

,,To pak musí mít život poměrně smutný a plný bolesti," ozval se Boromir.

,,To má," usmála se smutně Estel.

,,Známe tu osobu?" zeptal se Sam.

,,Ano, znáte."

,,Napadá mě, kdo by to mohl být," řekl pomalu Legolas.

Ostatní se na něj obrátili s otázkou v očích. Pokračoval tedy. ,,Nejsi to náhodou ty, Estel? Protože o tom životě té osoby víš vcelku dost, abys to mohla vyjádřit hudbou."

,,Mám otázku. Proč mě vždycky odhalíte? To není fér."

,,Ale je. Nemáš za sebou nechávat stopy," uchechtl se Pipin.

Estel po něm loupla očima. ,,Já je nechávám schválně..."

Začalo se stmívat rychleji a tak šli spát.

Následující den proběhl v klidu. Pouze se balili a připravovali na cestu. Nastal trochu zmatek když někteří nemohli najít své věci. První měla sbaleno Estel. Začala pomáhat ostatním. Nakonec se jim podařilo společnými silami zabalit.

Měli ještě chvilku před stmíváním.  Tu využili k povídání. Dokonce k nim přišel Haldir, kterému už bylo dobře.

Nechtělo se jim odejít, ale věděli že musí. Přesněji řečeno, jen dva museli. Ostatní šli s nimi, ale většina si myslela, že jde jen za jedním- za Frodem. Byl tu však ještě někdo důležitý.....

Co bude dál?
Jak bude probíhat pokračování jejich dlouhé cesty?
Kdo je ten další důležitý?
Netuším.
Pokračování příště.