Naděje - Společenstvo prstenu 1. díl ✓

10. Moria

Nikdo nevěděl, jak dlouho již jdou. Po nějaké době se rozhodli odpočinout si. Sam se chopil vaření. Zavřeli dveře a rozdělali malý ohníček. Pořádně se rozhlédli. Byli v místnosti, ve které nebylo skoro nic. Jen u stěn byly něco jako kamenné lavičky bez opěradel.

Po chvíli si Sam povzdechl: ,,Ach jo, a teď abych to vylil." ,,Proč by jsi to měl vylévat?" otázala se ho Estel. ,,Zase to není ono," odpověděl. ,,Ukaž," řekla a přistoupila k němu.

Trochu ochutnala. ,,Chce to jen trochu jistého koření, nic víc. Počkej chvíli, někde v batohu bych to měla mít," řekla a začala hledat ve své torně.

Za chvilku vytáhla malou krabičku, otevřela ji a podala Samovi se slovy: ,,Zkus to tam dát. Ale pozor! Stačí jen trocha! Je velmi silné!" Sam přikývl. Převzal od ní krabičku a vzal z ní špetku toho zvláštního koření.

Opatrně zamíchal. Poté trochu nabral na naběračku a malinko podezíravě se na to podíval. ,,Neboj, kdybych tě chtěla zabít, udělala bych to jinak a jindy," řekla Estel trochu pobaveně. Sam ochutnal.

Jakmile polknul, rozšířily se mu oči. ,,Je opravdu moc dobré. Máš talent," prohodil směrem k Estel. ,, Díky," odvětila, ,,radši ale ostatní rychle vyndejte své misky dřív, než to Sam celé sní." A měla pravdu, neboť již zvedal k ústům asi čtvrtou lžíci. ,,Nech nám prosím něco!" křikl Pipin.

,, Právě ses povýšila na kuchařku," pronesl Legolas s mírným úsměvem, když všichni dojedli, ,, příště budeš vařit se Samem." ,, Díky, ale přenechám to Samovi. A navíc to vařil Sam, já pouze poradila," poděkovala Estel.

Všichni vytáhli pokrývky a připravili se na spaní. Nějakou tu chvíli si však ještě spolu povídali. Jen Estel seděla tiše na hlídce. Do rozhovorů se skoro nikdy moc neměla.

,,Odkud vlastně jsi a kdo jsi?" zeptal se po nějaké době Boromir. Otázka směřovala k Estel. Ostatní ztichli. Dokonce i Smíšek s Pipinem si přestali šeptat. Všechny to zajímalo.

Estel se nejdříve zhluboka nadechla. Pak řekla aniž by se na ně podívala: ,, Nepocházím odtud. Nejsem ze Středozemě ani z okolních ostrovů. Je několik světů, přesněji sedm. Ten ve kterém jsem se narodila, již zanikl. Existuje sice, ale nic a nikdo tam nežije. Zřícené budovy, všude prach a popel, to tam je. Lidstvo se tam z části zahubilo samo a z části je zahubil někdo jiný. Já a další tři jsme odešli odtamtud několik let před tou zkázou. Odešli jsme do hlavního světa. O několik let později co jsme odešli, začala ta zkáza. Bohužel jsem přišla pozdě. Má rodina byla mrtvá, stejně jako ostatní. Poslední naživu byla má sestra. Ta mi ale zemřela v náručí." Na Estel bylo vidět, že ji vzpomínky trápí. Legolas dokonce postřehl v jejích očích slzy. Nebylo divu, určitě toho zažila spoustu špatného.

Estel se na chvíli odmlčela, poté pokračovala: ,,Mohla bych toho vylíčit spoustu. Mé učení se zbraněmi, bitvy, zlé a dobré časy. Kdo ve skutečnosti jsem, budete muset zjistit sami." Všichni mlčeli.

Boromir měl však další otázky: ,,Jak to, že jsem nikdy neslyšel ani jeden z těch názvů té skupiny? Kolik ti je let? Kolik zbraní ovládáš? Co nejhoršího se ti stalo?"

Zase se nejdřív nadechla a spustila: ,,Tady ve Středozemi je známější jiný název. Ten tu však nebudu říkat. Kolik mi je? Nenuť mě počítat. Neboť ani Legolas ti neřekne kolik mu je přesně. Kolik zbraní ovládám? Počkej, asi minimálně deset druhů. Moment, jedenáct minimálně. Můj nejhorší zážitek? Je jich mnoho. Ač se to možná nezdá. Nedokáži určit ten nejhorší."

,,Jaká je ta jedenáctá zbraň?" zeptal se pro změnu Gimli. Estel se usmála a konečně se na ně otočila hlavou. ,,Přeci můj jazyk," řekla. Všichni se trochu uchechtli. ,,To ale není směšné," namítla, ,,občas se hodí umět mluvit či naštvat nepřítele. Nejednou takhle nějakému tomu protivníkovi došla trpělivost. Což je vždy chyba. Při boji se musí člověk umět ovládat." Řekla to naprosto vážně.