Příběhy Vranovské družiny I.

Měša je rozhodnutá

Stojím za svým otcem. Vždy jsem stála za svým otcem.

Teď před ním klečí nějaký muž z té cihlářské osady a můj otec, kníže z Nemojova, se snaží z jeho nesouvislého vyprávění vyrozumět smysl. „Děti se ztrácí, pane... Moje dcerka byla už třetí. Předtím se ztratil ještě rychtářovic Toník a syn mého souseda Kobla. Prosím... pomozte... nikoho jiného už nad sebou kromě bohů nemáme." Otec si mne bradu jako vždy, když je nervózní. „Na tohle nemám čas, cháme. Na východ od nás se šušká o válce a ty mi vyprávíš o pár ztracených dětech? Jdi mi z očí!"

Chám zděšeně vycouvává s hromadou úklon z místnosti a já už jsem rozhodnutá. Pomůžu mu. Otec to sice neschválí, ale matka mě a mého bratra vždy vychovávala v úctě k bližním. Než zemřela.

Toho cihláře se mi podařilo dostihnout až na nádvoří, kde jsem mu přislíbila pomoc a po vyslechnutí přílivu díků jsem mu řekla, aby na mě počkal před branou, než se sbalím a oznámím to otci.

„Proč máš na sobě kalhoty, Měšo? Jedeš snad zase na vyjížďku do lesů?" Za mnou stojí můj dlouholetý přítel Otrad, který se stal strážným na našem sídle. Toho jsem tu ale zrovna potkat nechtěla. Nerada bych mu říkala, kam jedu. Chtěl by se mnou. „Přesně tak, ale hrozně spěchám." Nerada ho takto odbíjím, ale občas je to nutné...

„Chceš snad zničit pověst našeho rodu?" Zahřměl otec ze svého křesla, když jsem mu oznámila můj úmysl. „Ano, otče, někdo by se tohoto úkolu měl zhostit, když ty jsi pomoc odmítl." Tohle jsem ale nejspíš říkat neměla. „My se s něčím takovým, jako je ztráta pár uhlířských dětí nemůžeme zabývat. To je pod naší úroveň! A pokud jsi mi nerozuměla, dcero, tak už se radši nikdy nevracej!" V slzách jsem vyběhla ze sálu i tvrze. I na toho koně jsem zapomněla a do vesnice jsem se vydala pěšky. Na cestu do cihlářské osady jsem si sama netroufala, tak jsem se rozhodla si ve vesnici sehnat doprovod. Pokud možno ozbrojený.