Příběhy Vranovské družiny I.

Svein nájezdníkem

Sledoval jsem s ostatními Gelbrina, jak se přehoupl přes okraj a hodil nám dolů lano, které Rudovous rychle smotal a schoval do své brašny. Teď už zbývalo jen doufat, že to naši chlapci dokáží a skutečně nám otevřou dveře.

Stále ještě opilý Thongar se zvedl a zamířil ke dveřím stavení i se svým bojovým kladivem v rukách. „Nějak jim to trvá. Já do toho párkrát rubnu a pak to vezmeme šturmem!" Vyřvával na celou ulici. „U Wolka, zastav!" Zavolal jsem za ním prosebně ze stínu. „Rudovousi, musíme něco udělat." Obrátil jsem se s prosbou na Thongarova společníka. „Jo musíme tomu starýmu ožralovi trochu přistřihnout křidélka." Povzdechl si mladý trpaslík a rozběhl se za Thongarem. Bylo však už příliš pozdě.

Holohlavý trpaslík dvakrát rychle praštil do zámku. Zvuk se rozlehl tichou ulicí hlasitě jako kostelní zvon a dveře se otevřely dokořán. Thongar se k nám otočil se slovy: „No tak na co čekáte? Jdem je tam trošku zrubat!" A kymácivou chůzí se vydal do temného přízemí domu. Neudělal však ani tři kroky a zhroutil se k zemi drže se za levou nohu. „Ten parchant mě majznul pohrabáčem!" Zakřičel. Společně s Rudovousem jsem se rychle vrhnul zraněnému trpaslíkovi na pomoc. Dívky nám sotva stačily.

Vytáhl jsem svou zdobenou sekeru i štít a proběhl dveřmi. Nalevo ode mne se něco mihlo a já instinktivně zvedl štít. Mohl jsem jenom děkovat Wolkově prozřetelnosti, že jsem to udělal. Vedle mne stál sluha, o kterém se zmiňoval Gelbrin a v rukou skutečně svíral pohrabáč, kterým se mi pokusil rozlousknout hlavu!

Začal přede mnou couvat. Ani jsem se mu nedivil. Když se někomu vláme v noci do domu vlasatý barbar. Většinou se moc nezmůže na odpor. Znal jsem to moc dobře z nájezdů mého kmene. Tenhle se však zdál být z jiného těsta. Vždyť sám složil k zemi trpasličího válečníka!

Rozběhl jsem se za ním, jenže on mi vmetl pod nohy židli. Jen tak tak jsem ji přeskočil a zasadil mu štítem úder do obličeje s takovou vervou, až několik jeho zubů vylétlo obloukem a on se sesunul bezvládně před krb. Sklonil jsem se k němu. Ještě dýchal. Aspoň že tak.

Povzdechl jsem si. Už zase jsem si připadal jako severský nájezdník. A já doufal, že už je to za mnou.

Otočil jsem se zpátky ke dveřím. Měša křísila bolestně funícího Thongara a Ainglin s Rudovousem se už drápali do schodů. V ten moment se na vrcholu schodiště objevil temný stín s mečem v ruce. To musí být ten kupcův žoldák. Musím jim pomoct!

Rozběhl jsem se po schodech za Rudovousem. To už se ale Ainglin neohroženě s dýkou v ruce vrhla po žoldnéři. Ten po ní sekl, ale ona se před jeho mečem sklonila a bodla ho do boku. Místo spršky krve se ale pod jeho kabátem zaleskla kroužková zbroj. Žoldnéř se usmál, a než se k němu stihl dostat Rudovous nebo já, skopl Ainglin ze schodů přímo na nás. Smetla Rudovouse a jen s podivem se pod schody vzájemně nenabodli na své zbraně. Já se před pádem uchránil jen rychlým přitisknutím k okraji schodiště. Teď to bylo jen mezi námi dvěma.

Vyrazil jsem proti žoldnéři. Jenže on dobře využil svého výhodného postavení na vrcholu schodiště a já se musel krýt štítem před jeho tvrdými údery vedenými shora. Nejspíš by mě takto donutil ustoupit až pod schodiště, ale za ním se objevil temný stín a přetáhl ho zdobeným svícnem po hlavě.

„Proč jste nepočkali, až vám otevřem?" Rozkřikl se na mě okamžitě stín a já v něm poznal Gelbrina cpoucího si stříbrný svícen do napěchovaného batohu, který byl podle mě před naším vloupáním prázdný.

„Mimochodem, nemáš zač." Kývl směrem k bezvládnému žoldákovi a sehnul se pro jeho meč. „Pěknej. Ten si nechám." Zamumlal si pro sebe. Teprve teď jsem si všiml o zeď se opírajícího Sýčka, který se držel za krvácející bok. Po schodech už znovu vyšla i pomlácená Ainglin s Rudovousem. Elfka se bez váhání sklonila k Sýčkovi a Rudovous ze své brašny začal vytahovat obvazy a líh. To mě podržte! Ten zrzavý bijec je snad i léčitel.

„Co tu tak stojíte?" Houkla na nás jindy klidná lučištnice. „Běžte rychle najít ten hřeben!" Beze slova jsem jí poslechl. Jen Gelbrin se tvářil, jako by ho její slova nějak zvláštně ranila. Zřejmě nečekal, že mu bude tak hrubě rozkazovat zrovna ona. Popadl jsem ho za předloktí a táhl ho za sebou skrz chodbu. Prošel jsem okolo otevřených dveří, kde ležela na zakrvácené posteli dvě bezvládná těla. „Snad jste je..." Zhrozil jsem se. „Neboj, jsou jen omráčený." Začal se elf rychle hájit. „A co ta krev?" Zeptal jsem se pochybovačně. „Sýčkova." Pokrčil rameny.

Došli jsme k posledním dveřím v chodbě, kde se podle Gelbrina měla nacházet Neplachova pracovna. Otevřel jsem dveře a začal se rozhlížet okolo. Zrak mi padl na velkou vyřezávanou truhlu stojící naproti dveřím. Gelbrin zacloumal víkem. „Zamčeno." Oznámil celkem zbytečně. Podle Thonganova vzoru jsem vzal sekeru a udělal do víka díru. Jenže hřeben uvnitř nebyl.

Sklesle jsem od truhly odstoupil a začal se poohlížet po jiné možné skrýši hřebenu. Mezitím Gelbrin se nad ní nahnul a vytáhl z ní objemný svazek vázaný v černé kůži. „Účetní kniha." Oznámil. „Možná z ní vyčteme, kam se ten hřeben poděl a komu ho prodal." „Na to budeme mít dost času v hostinci. Pojď. Vezmeme ostatní a zmizíme, než nás tu objeví někdo další." Prosil jsem ho. Poslechl.

Po cestě ven se k nám přidali i Ainglin s Rudovousem podpírající ovázaného Sýčka. Pod schody už na nás čekal Měša s Thongarem, který měl obvázané koleno. „Skoro mu ho rozdrtil." Řekla mladá šlechtična suše. Z druhého konce ulice byli slyšet hlasy. Bylo na čase zmizet, jenže kudy? „Vezmeme to zadem přes dvůr. Zranění jdou první." Rozkázal Gelbrin dřív, než jsem se stačil zeptat. Vypadal, že si tuhle situaci vyloženě užívá. Tohle byl jeho živel.

A navíc měl pravdu. Přes dvůr jsme se bez problémů dostali na sousední ulici. „Nepotkáme tu nějaké hlídky, Měšo?" Zeptal jsem se nejistě. Ona však jen pobaveně zakroutila hlavou. „V tvrzi je sotva osm strážných. Otec si nemůže dovolit hlídkovat v ulicích. Brání jenom tvrz. Možná bychom ale mohli potkat nějakou dobrovolnou milici." Zamyslela se. „Co by s tebou kníže udělal, kdyby tě chytil?" Zeptal jsem se. „Možná by mě zavřel. Nebo poslal do kláštera či mě provdal za jednoho z našich sousedů. Všichni jsou to odporní staří kozlové." Zašklebila se a všichni okolo, s výjimkou mátožného Sýčka a Thongara, se rozesmáli. Ani jsme si nevšimli, že nás poslouchají, ale bylo mi to jedno. Smál jsem se taky.

Ani nevím proč. Možná kvůli právě objevené soudržnosti a pospolitosti naší družiny, kterou nabyla společně prožitým nebezpečím. Nebo prostě proto, že jsme všichni vyvázli z kupcova domu.

V téhle náladě jsme došli až do hospody, kde jsme se zavřeli do Měšina pokoje a odsypali hostinskému nějaké peníze, aby mlčel. Snad to bude stačit. Pomyslel jsem si.

Nejdříve Gelbrin předal blahosklonně Měše svůj starý meč a sám si na záda zavěsil žoldnéřův jedenapůlruční meč, zde též nazývaný bastard. Měša mu ani nestihla poděkovat a on už z nadité torny kromě zdobených svícnů a cínového nádobí vytáhl i Neplachovu účetní knihu a společně s Měšou v ní začal listovat. Zbytek jí nevěnoval pozornost. Ainglin seděla na posteli se Sýčkem a kontrolovala mu obvazy. On se i přes značnou ztrátu krve červenal jako rak. Trpaslíci seděli v rohu. Už zase někde sehnali pivo a teď za nás všechny zapíjeli náš dnešní úlovek.

A já? Já se jen natáhl na postel a doufal, že alespoň dalších pár dní nebudu muset mlátit nevinné lidi po hlavě jako toho sluhu. Mé přání však nebylo hromovládným Wolkem vyslyšeno.