Příběhy Vranovské družiny I.

Měša se ovládat nenechá

Když Rudovous vyprávěl o jejich lovu na srnku, kterou právě Sýček stahoval z kůže, uznale jsem pokyvovala hlavou. To bych do lepé lučištnice neřekla. Zřejmě je víc než jen pěkná tvářička.

Další den ráno po úmorných hlídkách, které jsme na Sveinovo a Sýčkovo naléhání drželi po dvou, aby osamělého družiníka zase nějaká bludička nezlákala do hluboké tůně. I já jsem jako malá poslouchala pohádky o Nemojovských slatích, ale ty pohádky říkali i to, že tu žijí vodníci, kteří na kaprech objíždějí svá panství.

Celý den jsme nic nenašli a většina z nás už začínala být unavená a mrzutá. Hlavně trpaslíci to dle svého zvyku dávali hlasitě najevo. Jen Sýček se Sveinem byli celou dobu napnutí jako struna na loutně a nespouštěli oči z cesty.

Večer jsme se utábořili u krásného průzračného jezera s ostrůvkem uprostřed. Na březích rostly mohutné vrby s větvemi sklánějícími se nad hladinu. Po všech těch břízách a olších okolo příjemná změna

Šla jsem se podívat blíž a osvěžit se čistou vodou po dlouhé cestě. Očividně bylo jezero hodně hluboké a na místní poměry i dost velké. K ostrůvku to bylo určitě přes patnáct sáhů.

Otočila jsem se na své druhy. Trpaslíci připravovali ohniště, Svein odněkud vytáhl háček s konopnou šňůrou a pokoušel se rybařit. No a Sýček jen v bruchách si už plave směrem k ostrůvku. Rychle ho následuje jen v košilce oblečená Ainglin. Chudák půlelf vypadá zmateně. Ne však na dlouho, protože do vody leze za elfkou velice rychle i Gelbrin. Musím se nad elfovou snahou pousmát. Sama si stahuji boty, máčím si zmožené nohy ve studené vodě a pozoruji západ slunce v korunách stromů. Pak se ale z ostrůvku ozval líbezný zpěv a chvilka klidu pro naši výpravu skončila.

Ten zpěv... Ten zpěv se vkrádal do hlavy, jako kdyby nás chtěl ovládnout podle svého. Našeptávat nám, co máme dělat.

Na ostrůvku stála žena s rudými vlasy, která vypadala, jako kdyby byla oblečena snad jen v cárech mlhy. V ten moment mi to došlo. Ta žena byla rusalka tajemná vodní víla z pohádek a její zpěv nás lákal do pasti! Okovy tajemného zpěvu ze mě v mžiku spadly a já se snažila rychle zorientovat, kdo jejímu zpěvu podlehl a kdo ne. Sýček držel Ainglin a snažil se jí dotáhnout ke břehu, což se mu naštěstí dařilo, ale Gelbrin se snažil doplavat přímo k rusalce. Musela jsem mu pomoci. Nenechám nikoho padnout do rukou tomu běsovi v ženské podobě! Skočila jsem do vody a nad hlavou mi proletěla šipka ze samostřílu. To Rudovous vypálil ze břehu proti rusalce a navíc měl přesnou mušku.

Jeho šipka projela rusalce ramenem, ale s ní to ani nehnulo! Jen tón jejího zpěvu se změnil. Najednou byl jaksi zlověstnější a připadalo mi, že Gelbrin zrychlil a Ainglin se Sýčkovi vzpírá stále usilovněji. Několika rychlými tempy jsem se dostala elfovi na dosah. Očividně jsem lepší plavec než on. Chytila jsem ho za nohu, ale on se mi vysmekl. Uvědomila jsem si, že jsem o dost slabší než on a musím na to jinak. Chytila jsem ho za ramena a strhla mu hlavu pod vodu. Nečekal to a za pár vteřin jeho odpor ochabl a já ho mohla přitopeného začít táhnout ke břehu

Mezitím se Thongar se Sveinem rozeběhli po břehu na druhou stranu jezera, kde byl břeh blíže k ostrůvku. Nevěděla jsem, co chtějí dělat, ale pak se ve Sveinově ruce něco zalesklo. Ano, je to háček na konopném provázku a on ho hází po rusalce. Omotává se jí kolem krku a horal s trpaslíkem jí tahají k zemi. Přestává zpívat a mě i Sýčkovi se konečně daří dostat zmámené plavce na břeh.

Očividně rozzlobená rusalka přetrhává vlasec a křičí: „Dost! Co tu děláte a proč se mě snažíte zabít? Zaplatili si vás snad vesničané? Už jsem jim řekla, že dokud nedostanu svůj hřeben, tak toho nenechám!" "Takže to vy jste unesla ty děcka?" Ptá se už zase čilý Gelbrin. „Unesla i zabila a bude jich víc, jestli nedostanu svůj hřeben." Odvětila chladně rusalka. „Co máte pořád s tim zpropadenym hřebenem či co?" Zeptal se Thongar. „Tím hřebenem si rozčesávám vlasy, a jak každý ví, ve vlasech je rusalčina veškerá moc." „Takže když vám ho vrátíme, tak necháte cihlářskou vesnici na pokoji?" Sebrala jsem odvahu k otázce. „Ano a řeknu vám i to, že to byl někdo malý, kdo přišel od vesnice těch cihlářů." „Tak jsme dohodnutý." Rozetnul to Gelbrin. „A to vy jste na nás posílala ty přeludy a mátla nás v naší cestě?" Ozval se Svein za Sýčkova přikyvování a já si vzpomněla na jejich včerejší tichou debatu o síle blat. „Ano." Odvětila rusalka otráveně. „Nevypadali jste úplně mírumilovně a já se chtěla chránit. A abych nezapomněla, máte na to týden, jinak zemře další dítě." V ten moment se rusalka ztratila v mlze, která najednou a nejspíš na její příkaz pokryla celé jezero. Tu noc se nikomu nespalo moc dobře, ale naše výprava na blata nebyla přece úplně zbytečná. Aspoň víme, jak ty útoky zastavit. Jen těch dětí mi bylo ze srdce líto.