Příběhy Vranovské družiny I.

Měša se vydává do bažin

Ráno jsem se probudila ve svém pronajatém hostinském pokoji. Ostatní spali vedle ve společné noclehárně. Pokud tedy vůbec šli spát. Mě samotnou totiž stále bolela hlava ze včerejšího pití. Na to jsem z hodin vyšívání zvyklá nebyla. Ostatním a zvláště pak Gelbrinovi se totiž nápad na založení zbrojné družiny velice zalíbil. Já doufala, že k něčemu takovému nedojde a já se vrátím zpátky domů.

Na cestu jsme vyrazili, až když slunce stálo vysoko na obloze. To nám to tedy pěkně začalo. Vydali jsme se na jih po cestě vedoucí do Blatic, vesnice spadající pod správu mého otce. Na rozcestí naše družina odbočila směrem na cihlářskou osadu. Nikdo moc nemluvil. Jenom Gelbrin se občas vytasil se svým ostrovtipem a dobrodružnými historkami, kterými ale bavil především Ainglin.

Navečer jsme dorazili do vesničky cihlářů, kde byl náš příchod už ohlášen dopředu tím roztěkaným cihlářem, který naši rodinu přišel požádat o pomoc.

Jako první nám vyšel vstříc hubený chlap s mohutným knírem, místní rychtář. Postavil se před Gelbrina a spustil děkování, že takový statečný elf a jeho družina vyrazila místním chudákům na pomoc, a že doufá v nalezení svého syna. Gelbrin se na mě jen nenápadně otočil a tak zvláštně se usmál... Jako by celou dobu plánoval nechat se omylem zaměnit za vůdce. Rychle jsem takovou myšlenku zaplašila. Je přece jedno, kdo nám velí, hlavně když najdeme ty děti.

„A rychtáři." Ozval se Svein. „Neví někdo, kde bychom měli vaše děti začít hledat?" Rychtář se zamyšleně podrbal na bradě a odvětil: „Všechny se ztratili zvečera, když si hráli poblíž blat rozprostírajících se západně od naší osady. Byla tam spousta stop, ale my nejsme žádní stopaři, pane. „No tak to máme jasné, hoši. Naše kumpanie zítra vyráží na blata!" Zadeklamoval rozjařeně Thongar, který si společně s Rudovousem nesl už z hospody několik měchů naplněných pivem pleskajících mu o jeho rezavou kroužkovou košili.

Utábořili jsme se za vesnicí a ve svitu ohně zadumaně pozorovali hradbu stromů, mezi nimiž tekly potůčky ztrácející se v blátě a vysoké trávě. „Jak to zvládneme bez stopaře?" Zeptala se nesměle Ainglin. „Utopíme se v první skryté tůni a už nás nikdo nenajde." Bylo vidět, že ostatní to také zaskočilo. Dokonce i vychloubačného Gelbrina. Uvědomila jsem si se zadostiučiněním. „Já se vyznám ve stopách." Odpověděl tajemný půlelf nám známý jako Sýček. „Tak to bychom měli." Poznamenal s úsměvem Rudovous a dál si zálibně prohlížel zdobenou masivní kuši. Vedle něj Thongar kontroloval své válečné kladivo a Svein svíral v dlaních runový přívěsek a tiše se modlil.

Podívala jsem se mezi stromy. První velké dobrodružství v mém životě. Konečně venku z chladné tvrze bez otcových zákazů. Co asi udělal, když zjistil, že jsem pryč? Nevím, ale teď to nemá cenu řešit. Jediné, co je důležité, jsou slatě před námi.

To jsem ještě netušila, jak moc mě toto dobrodružství bude stát...