Příběhy Vranovské družiny I.

Gelbrinovi je už všechno jedno

Výborně! Měša se úplně sesypala a s Ainglin jsme měli co dělat, abychom jí dostali z tý podělaný věže!

Bohužel jí to nemůžu zazlívat. Zabil jsem jí tátu! I když ten jí chtěl zabít první... Takže jsme si kvit?

Na to teď nebyl čas. Strážný venku už si stihl všimnout nešikovného Rudovouse a spustil poplach. Viděli jsme, jak čtyři muži v drátěných zbrojích přelézají z ochozu na střechu, na které jsme bohužel byli i my.

Dole chytili Měšu Svein se Sýčkem, který se svojí bledostí a prosakujícím obvazem sem radši ani neměl lézt! To je den!

Já a Ainglin jsme pomoc nepotřebovali a seskočili na střechu sami. „Máte to?" Zeptal se dychtivě Rudovous a oči mu svítily vzrušením. Vítězoslavně jsem pozvedl brašnu. „Jasně, že jo."

„Co se tam nahoře stalo?" Zeptal se podezřívavě Svein. „Snad jste ho...?" „Ano." Přerušila ho Ainglin. „Však ti to Gelbrin poví sám."

Tak u té už mít šanci nebudu. Docela škoda.

„Až potom." Odbyl jsem je a chytil stále se třesoucí a lehce krvácející Měšu za loket. „Musíme jít." Zavelel jsem. Ona se mi ale vytrhla. „Nech... mě... být." Řekla pomalu a s námahou. Fajn! „Já to zvládnu." Ujistil mě Svein. Dělejte si, co chcete! Mně už je stejně všechno jedno.

Stráže už byli na dosah. Sýček a Ainglin svorně natáhli tětivy. Rudovous pozvedl kuši. Vystřelili všichni zároveň jako by to měli nacvičený.

Všichni tři zasáhli a dva strážní se bez hlesu zhroutili. Pouze ten, kterého zasáhl Sýček, se začal na střeše bolestně svíjet. On jediný měl tolik soucitu, aby ho neodpravil. Chudák půlelf. Je měkej a jednou ho to bude stát život. Jako by vycítil můj pohled, otočil se a nechápavě na mě zíral. „Měl si ho dorazit. Teď nás pozná a půjde po nás." Vyčetl jsem mu. „Tak ať. Tohle už nedělám." Odsekl mi. Počkat! Jaký už?

Čtvrtý muž mezitím využil naši chvilkovou nepozornost. Přeskočil své ležící druhy a z rozběhu srazil Rudovouse. Ten se s výkřikem skutálel ze střechy i se svou kuší. „Měšo! Co se děje. Proč ji odvádíte?" Zakřičel na nás neznámý. Aniž čekal na odpověď, vytáhl meč a rozmáchl se po Sveinovi. To ale neměl dělat. Čaroděj se vyhnul jeho ráně, popadl ho za rameno a odříkal nějaká podivná slova. Otrad se poslušně poroučel k zemi.

Svein se na mě podíval a vzhledem k mému nechápavému výrazu dodal: „Omdlel."

Sakra! Ty severské čáry maj ale sílu! To je teď ale jedno, jen rychle pryč. „Sýčku." Otočil jsem se na našeho stopaře. „Musíme dolů ze střechy a skrz lesy na sever. Veď nás." Pobledlý stopař přikývl.

Slezl jsem dolů jako první, kde už na mě v příkopu čekal Thongar obvazující kusem hadru Rudovousovu rozbitou hlavu. „Chytil sem ho. Holomka!" Smál se Thongar. Já ale jeho radost nesdílel. Ostatní rychle slezli za mnou. Akorát Sýček se tvářil, jako by se mu znovu otevřela rána. Proč tam ten blbec vůbec lezl!

No a pak to začalo. Z brány vyjelo několik jezdců, ale než si nás všimli, už jsme se plížili skrz rozbahněná pole plné pšenice pryč. Měša se třásla tichými vzlyky, Svein se jí snažil potichu utěšovat. Za pár hodin jsme se dostali na lesní mýtinu. Dlužno říct, že bez Ainglininých bylinek bychom ty psy, které za námi poslali, asi nesetřásli.

Všichni byli zničení a do kraje už jsme se nemohli vrátit. Naštěstí už zbývalo jediné. Obejít Nemojov a odnést rusalce její hřeben. Je zbytečné a nebezpečné, abychom tam šli všichni. Podělil jsem se o své myšlenky s družinou. „Já tam dojdu, víláku." Ozval se bodře Thongar. „Proč zrovna ty? A sám?" Přišlo mi to od něj nějaké divné. „Pořebuju se dostat kvůli jednomu kšaftu do Bojanova a to je na západ od Nemojovských blat. Mám to při cestě." Vysvětlil. Znělo to docela rozumně. „A co já?" Ozval se uraženě Rudovous. „Mě s sebou nevezmeš?" „Ne! Je to nebezpečný. A vy." Přejel prstem po všech okolo. „Se mi o něj zatim postaráte, jasný?" Pár jich odevzdaně přikývlo.

Teatrálně jsem mu předal hřeben. „Nenech se chytit." Sdělil jsem mu svoji oblíbenou poučku. Jen se drsně zasmál. Stiskl mi ruku a zmizel ve tmě.

„Co dál? Kam půjdeme?" Špitla tiše Ainglin. „Vy už se mnou nikam nemusíte." Ozvala se Měša. „Naše dohoda skončila." Přitom hodila mezi nás měšec s penězi, které nám slíbila. „Nech si to." Mávl rukou Svein. „My i tak půjdeme dál s tebou. Stejně tu nikdo z nás nemá kam jít." Sýček se potichu uchechtl.

„To je sice hezký, ale kam půjdeme?" Zopakoval jsem elfky slova. „Na severu je město, Schatzberk." Navrhla Měša. „Tam by se pro nás mohla najít nějaká práce." Všichni souhlasili. Jak řekli: Stejně nemáme na výběr.

Pak odněkud Rudovous vytáhl měchy plné piva a ty začaly pomalu kolovat. Pak se ozval Svein: „Už jsem vám vyprávěl, jak jsem se se svými bratry vydal na lov vampýra sužujícího okolní vesnice?" „To si rád poslechnu. A pak dodám svojí o noční plavbě přes vodníkovo jezerní panství s hromadou pančovanýho alkoholu."

No a tak pivo teklo proudem a každý, s výjimkou mlčenlivého Sýčka a apatické Měši, vyprávěl příběhy. Nebejt toho, že nás kdykoliv mohli najít nemojovský vojáci, tak to byl docela fajn večer.

No a tak proběhla moje první výprava s touhle družinou. Udělali jsme všichni mraky chyb a zabili pár nevinných lidí, ale další zachránili a to se počítá. A to tehdy nikdo ještě netušil, co nás v Schatzbergu čeká.