Příběhy Vranovské družiny I.

Gelbrin slaví

Když někdo v Belemoru, jediném městě, kde si elfové vládnou sami, něco potřeboval sehnat, zavolal mě. A byl jsem v tom fakt dobrej. Jenže pak se mi začalo všechno rozpadat pod nohama a ještě ten mor! Radši jsem před tím vším utekl. Vydal jsem se na sever skrz tyhle bezbožné a špinavé lidské země. Zkusil jsem se dostat k lesním elfům, kteří žijí na severozápadě. Ale pak schválili nový hraniční mýto a někdo jako já s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou nemohl projít...

Původně jsem se tady v okolí zase chtěl dát na pašování a něco si přivydělat. Ty močály na jihu k tomu přímo vybízely. Je to nehlídaná cesta na tohle panství, i když se všemi těmi potvorami značně nebezpečná. Jak mi tvrdili Nemojovští. Jenže nabídka tý holky zněla ještě líp a potom, co jsem viděl přidat se k nim i tu pěknou elfku, po které jsem celý večer pokukoval, už nebylo co rozmýšlet.

Ta holka shánějící družinu my přišla drobet divná. Nevím úplně proč. Asi tím jak chodila, jak mluvila, jaké drahé jezdecké šaty měla na sobě... Stejně je to jedno. Máchl jsem nad tím rukou. Hlavně, že platí.

Potom co odešla do svého pokoje, sedl jsem si ke stolu se svými novými... přáteli. Na spolupráci se žoldáky a jinou spodinou jsem byl zvyklej a tihle do toho docela zapadali. „Tak hoši" Promluvil jako první plešatej trpaslík a já se zamračil. Ty zakrslí kutače jsem nikdy moc nemusel. „Já jsem nějakej Thongar a tenhle mladík," ukázal na svého druha, „tak to je Rudovous." Uchechtl jsem se. To jméno na zrzavého trpaslíka docela sedělo. „Je mi potěšením." Odpověděla kultivovaně elfka. „Já se jmenuji Ainglin a pocházím z lesů obývaných vznešenými lesními elfy. Jsem tady, abych dle svých vizí našla učitele." „A smím se zeptat čeho?" otázal se ramenatý barbar, kterému se u pasu houpala nádherně zdobená sekera. Takovou bych fakt rád někomu střelil! „Jistě. Můj národ se věnuje čaropraví spojenému s živly lesa." Odpověděla hrdě vílenka aniž by tušila, co svými slovy vyvolá za pozdvižení. Rudovous si zhnuseně odplivl na podlahu a pronesl: „Elfská hexa. To nám tu ještě chybělo. Od takových se radši držet dál." „Já jsem také čaroděj." Pronesl chladně horal. „Jmenuji se Svein a v mé zemi chováme čarodějníky s úctou. Měli byste se stydět, trpaslíci." „V klidu, Sveine." Zastavila jeho plamenná slova Ainglin. „Jsme snad spojenci a já doufám, že spolu budeme vycházet." „Když myslíš." Zamumlal Rudovous mrzutě. „Ale žádný čarování!" Vzmohl se zrzek na poslední odpor proti většině. Otočil jsem se na jeho plešatého podruha. Thongar celou dobu zíral do svého piva a tvářil se, jako by tu vůbec nebyl. Nemluvě o půlelfovi sedícímu naproti mně, který od začátku čuměl do blba. Otočil jsem se na Sveina a Ainglin. Barbar neznatelně přikývl a smířlivě dodal: „Můj děd mě vychoval, abych nastoupil na jeho místo coby kmenového čaroděje a kněze. Což mimo jiné znamená respektovat a chránit své bližní. Slibujeme ti, že čarovat nebudeme." Pak natáhl k Rudovousovi pravici a ten ji váhavě stiskl. Přitom si všichni všimli horalova modrými runami potetovaného předloktí.

Nechtěl už jsem se vracet k debatě o čarování, která moji novou družinu jen přiváděla do rozpaků, tak jsem se rozhodl představit: „ Já jsem Gelbrin a pocházím z přístavního města Belemoru. Vyznám se v lidech, zámcích a jsem taky slušný vrhač." Vychloubal jsem se a nenápadně si posunul plášť, aby byl vidět můj opasek s vrhacími noži. Musím na ně udělat pořádný dojem. Jinak mi velení nesvěří. Ta holka totiž nevypadala jako vůdčí typ. „Hmm, pěkný." Pochvaloval si Thongar, který mezitím zase přišel k životu. „Ty se s námi neztratíš. A co ty, půlelfe? Co ty si zač?" Otočil se na zamlklého chlapíka s jizvou přes pravé oko a špičatýma ušima. Měl zvláštní tmavé vlasy plné stříbrných nitek, i když vypadal, že mu není víc než pětadvacet. „Jsem Sýček, lučištník." Kývl nepřítomně směrem ke svému luku, který ležel hned vedle Ainglinina. „No to se nám může bude hodit." Pronesl zamyšleně Svein. „A co tvé jméno. To žádné lepší nemáš?" Zeptal se nedůvěřivě. Sýček jen zavrtěl hlavou.

Tahle výprava mi začínala líbit čím dál tím víc a mý společníci se zdáli jako dobrá parta, která se jen tak neztratí. Rozhodl jsem se jim zaplatit rundu. Peněz už jsem moc neměl, ale což. Noc je ještě mladá a tohle se musí oslavit.

Pozvedli jsme korbely naplněné až po okraj pěnou. Dokonce i Měša se přišla na nás, své nové spolupoutníky podívat. Jak tam tak sedělo nás sedm, neudržel jsem se, pozvedl korbel a zvolal: „Na naší novou družinu!"