Příběhy Vranovské družiny I.

Sýček a pokrevní pouto

Zpátky na cestě do Nemojova. To městečko, vlastně jen přerostlé podhradí pod knížecí tvrzí, jsem si nijak zvlášť neoblíbil, na mě bylo přeci jen moc rušné. Zase už jsme putovali v tichosti. Mohl za to především Gelbrin, který vypadal, že tu cihlářskou vesničku snad podpálí za to, že si ho dovolili podvést. Jestli takhle jednal i se svými společníky a zákazníky v Belemoru, o nichž nám vyprávěl, ani jsem se nedivil, že musel utéct.

Do Nemojova dorazila naše družina k večeru a Gelbrin s Měšou, naši samozvaní vůdci, se ve společnosti Sveina vydali za kupcem. Snad tam aspoň někdo bude mít rozum a my nebudeme muset z městečka prchat jako zločinci a vrazi.

My zbylí jsme zalezli zpátky do hostince U Medvědího drápu, kde to všechno začalo. Trpaslíci se podle mého očekávání zlili do němoty, to se ostatně dalo čekat, a já s Ainglin zůstal u stolu sám.

Nastalo ticho. Pokud nepočítám ty dvě vousaté bečky chrápající na lavicích. „A tebe zaválo do tohoto hostince co, Sýčku?" Usmála se na mě sladce a já cítil zase tu samou tíhu na prsou jako tehdy na lovu. „Já... ehm... jsem taky ze... západních... ehm... lesů." Vykoktal jsem. Než se elfka nadechla k odpovědi, dveře rozrazil nepříčetně se šklebící Gelbrin. Posadil se naproti nám společně s Měšou a Sveinem. Hned vedle spících trpaslíků. Bylo mi podle jeho výrazu jasné, že hřeben nezískali a ještě je určitě kupec nějak pěkně vyprovodil. Bylo mi to ale jedno. Zase jsi to podělal, Sýčku! To už nedokážeš říct už ani jednu větu správně? Určitě si o tobě myslí, že si úplný nekňuba!

„Co měli znamenat ty vývěsky s tvou podobiznou, Měšo?" Zeptal se opatrně Svein. „Řekni, nevyužíváš nás k něčemu nekalému?" Měša celá bledá nás všechny přejela pohledem. „Jsem jediná dcera knížete Lothara z Nemojova." Pronesla tichým přiškrceným hlasem. „Já to věděl!" Ozval se Gelbrin, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. V ten moment bylo u našeho stolu zase úplné ticho, zase s výjimkou toho chrápání.

„A proč na tebe tedy kníže... chci říct tvůj otec, vypsal odměnu?" Zeptala se Ainglin na to, co asi napadlo každého z nás. „Zakázal mi pomoci těm chudákům. Řekl mi, ať už se nikdy nevracím. Až teď mi došlo, že to myslel smrtelně vážně!" Rozbrečela se Měša a Svein ji nesměle objal, aby se mohla vyplakat. Soucítil jsem s ní. Vím jaké to je, být vyhnán.

„No tak jak jste dopadli?" Zeptal se bezelstně pláčem probuzený Rudovous, který už se zase čile natahoval po svém nedopitém pivu. Podíval se tázavě na Gelbrina se Sveinem. Jejich nevraživé pohledy mluvily jasně. „Jestli ho nemáte, tak co s tím uděláme?" Zeptal se trpaslík zaraženě. „Ukradneme mu ho?" „Jasně, co jinýho nám zbývá." Pronesl se zarážející samozřejmostí Gelbrin, který se nám již dříve chlubil, že tohle bylo dříve jeho denním chlebem. Nijak se tím netajil.

„Dveře budou určitě zamčeny. Mají pořádnej zámek. Ten se jen tak nevidí. Rozhodně ho neodemknem ani pomocí paklíče. Já a Sýček," mrkl na mě spiklenecky, „se jako nejobratnější pomocí jeho lana dostaneme na střechu, uvolníme pár šindelů a vlezeme dovnitř. Pak vás pustíme dovnitř." Znělo to, jako by to nedělal poprvé. A my se museli pro záchranu dětí chtě nechtě podvolit jeho riskantnímu plánu."

Okolo půlnoci jsme se pouze s minimem zbraní pro případ problémů a mým lanem dostavili i s notně navátým Thongarem, který si svoji účast nenechal nikým rozmluvit, ke kupcovu domu.

Gelbrin mi vytrhl z ruky lano a smyčku hodil na komín. Párkrát lanem škubl, jestli drží a pak mi s potutelným úsměvem pokynul, abych šel první. Zřejmě vytušil, že šplhání není moje silná stránka. Vyhoupl jsem se na lano a začal se pomalu přitahovat. Přitom jsem se zády otíral o zeď kupcova stavení a dával si pozor, abych nevzbudil obyvatele domu. Gelbrin se po okolí vyptával a zjistil, že jsou čtyři. Neplach se svojí ženou, jediný sluha a osobní strážce. Údajně chlap jako hora. Toho jsem se bál asi nejvíc, a proto jsem si dával pozor, abych neudělal jakýkoliv hlasitější zvuk.

Vyškrábal jsem se neohrabaně přes okraj střechy a zamával Gelbrinovi, aby vylezl za mnou. Přitom jsem se podíval na zbytek naší slavné družiny. Krčili se ve stínu zídky, aby nebyli vidět z ulice ani z domu a vypadali vyděšeně. Nevím, proč jsme podle Gelbrina měli jít všichni. Ve dvou či třech bychom to zvládli mnohem líp. Zřejmě čekal problémy, nebo doufal, že tak pobere více cenností majetného kupce...

Tím se teď nemělo cenu zabývat. Gelbrin se dostal nahoru velice rychle. Očividně pro něj bylo šplhání po střechách rutinou. Svým mečem odklopil potichu několik dřevěných šindelů a spustil se skrz trámoví do temné místnosti pod námi. Následoval jsem ho vzápětí a pomyslel si, že se svým lukem, který jsem nechal v hostinci, bych se tudy rozhodně neprotáhl.

Doskočil jsem na dřevěnou podlahu a rozsvítil lucernu. Světlo osvítilo velkou manželskou postel z dubového dřeva, ve které podle všeho zrovna poklidně spali kupec i jeho manželka! A pak se zezdola ozvala rána, jako když někdo kácí strom. Kupcova žena se posadila, všimla si nás a rozječela se. Gelbrin na nic nečekal a ubohou kupkyni rovnou přetáhl hruškou meče přes zátylek. Ta se zhroutila jako podťatá zpátky do duchen. Jenže jekotem vzbudila svého manžela, který už se Gelbrinovi snažil dýkou zasadit preventivní úder do zad.

Bez přemýšlení jsem se rozběhl elfímu překupníkovi na pomoc a chytil Neplacha za rameno. A to byla chyba. V ten moment jsem ucítil příšernou bolest v boku. Ten chlap mě bodnul! Nohy mě přestaly poslouchat a já dopadl zády na stěnu. Kupec se nade mnou zlověstně skláněl, jako by mě chtěl dorazit, jenže Gelbrin byl rychlejší a vypořádal se s ním stejně jako s jeho manželkou. „Pouto spojené krví... příteli. Tvojí." Zašklebil se na mě uličnicky elf. Připadalo mi, že poprvé upřímně. A podal mi ruku.

Podepřel mě v pase a zaposlouchal se. Tisknouc si poraněný bok jsem udělal to samé. Slyšet byly jen tlumené údery a křik z přízemí, že by se naši dostali dovnitř? „Vypadá to, že těm neschopům budeme muset pomoct." Povzdechl si Gelbrin. Přikývl jsem. A pak rychle zmizet.