Příběhy Vranovské družiny I.

Měša se vrací domů

Dlouho do noci jsem s tím otravným elfem, který nepřestával vyprávět ty své hloupé a sprosté historky, strávila nad luštěním Neplachovy účetní knihy. Ale co už, tu knihu máme hlavně díky němu. Všichni ostatní už spali a trpaslíci jako vždy chrápali na celé kolo. Zívla jsem. Taky bych se ráda prospala. Alespoň na chvilku.

„Tady to je!" Vykřikl vítězoslavně elf a já byla v mžiku probraná. Naklonila jsem se nad pečlivě udržované zápisy a tam jsem to uviděla. „To snad ne. On prodal ten hřeben do sbírek knížete Lothara. Mého otce..." To je ale ironie. Od cihlářské osady se stále jen přibližuji svému domovu a teď se do něj budu muset vrátit. „Nemohla bys tam prostě jen dojít a poprosit ho o něj?" Zeptal se mě elf. „No to vážně ne! Jestli to zkusím, otec mě pošle do kláštera nebo něco horšího."

Z lavice u okna se vrávoravě zvedl Thongar. „Neřvěte tu tak himl hergot! Můj malej synovec by se mohl probudit." Opatrovnicky natáhl ruku k Rudovousovi, jako by byl zrzek malé dítě a ne vousatý pořízek.

„Cože?" Zatvářil se Gelbrin nechápavě. „Vy jste příbuzní?" Trpaslík přikývl. „Chudák kluk." Zamumlal si elf pod vousy. „A co vás sem vlastně přivedlo? Nestačila jsem se vás zatím zeptat." Bylo mi to celkem jedno. Jen jsem se chtěla co nejdéle vyhnout tomu až se vzbudí všichni družiníci a budou se radit, jak okrást mého otce. I když je to nutné.

„Co by." Pokrčil Thongar rameny. „Rozhádal sem se s našim dolopánem. Musel sem odejít a mladej chtěj mermomocí se mnou. Prej poznat svět." Ušklíbl se. „To ještě nevěděl, jak je to mezi lidma těžký."

„Dobřee." Ozval se zase neodbytný elf. „Já jdu vzbudit zbytek." „Počkej." Zarazila jsem ho. „Nemůže to počkat do rána? Stejně se teď s námi nebudou bavit a dřív než zítra večer to stejně neuděláme." Prosila jsem ho o odložení toho těžkého hovoru na ráno. „No tak dobře." Protočil oči v sloup, jako by na něj naléhalo nějaké otravné dítě. Byla jsem mu vděčná a nakonec jsem i dle očekávání rychle usnula.

Ráno mě probudilo světlo proudící oknem do našeho pokoje. Kolem mě už seděl zbytek mých společníků a hádali se, jak se co nejlépe dostat do tvrze.

„Použijeme Ainglin jako návnadu. Svede nějakého strážného a pak nám otevře." Navrhoval zrovna s potutelným úsměvem Gelbrin. Jak jinak. Tohle by napadlo jen jeho. Elfka už se nadechovala, aby mu něco od plic odpověděla, ale Svein byl rychlejší. „Blázníš, elfe? Mohli by se jí násilím zmocnit a zneuctít ji. To nemůžeme riskovat." „Máš snad lepší nápad?" Nedal si Gelbrin pokoj.

„Co přelézt hradby? Lano máme." Ozval se jinak tichý Sýček. „To zní dobře. Stejně jako posledně" Podpořila jsem jeho nápad. Snad Gelbrin nebo Thongar nenapáchají na našem panství tolik škody jako v kupcově domě. „Hlavní věž, s pokoji mého otce, se dotýká hradeb hned vedle strážnice, která je zároveň také hradbou tvrze. Skutečný ochoz je totiž jen na západní a severní straně. Mohli bychom přelézt až pod okna věže, kam byste mě vysadili." Všichni vypadali, že chápou. Jen trpaslíci byli celí bledí. Zjevně se jim s jejich robustními postavami nikam šplhat nechtělo. Nejspíš to tak bude lepší. Vzpomněla jsem si na Thongarovo nešetrné otevření dveří.

„Takže večer?" Zeptal se temně Rudovous. Ztěžka jsem polkla a neochotně přikývla. Snad nepotkáme nikoho. Zvláště ne mého bratra a otce. Vracím se domů.

Kolem půlnoci už jsme stáli všichni připraveni poblíž brány a z povzdáli sledovali dva otcovi strážné, jak na noc zavírají bránu. Věděla jsem, že na hradbách obchází jeden muž a druhý stojí na opačné straně tvrze a sleduje severní obzor z malé věže v rohu tvrze. Jenže my hodlali přijít z jihu.