Příběhy Vranovské družiny I.

Sýček se nestačí divit

Kráčel jsem pod nízkými vrbami podél potůčku tekoucího skrz slatě a hledal, co bych mohl zastřelit. Za mnou šel zamračený Rudovous a přede mnou se v Gelbrinově náhradním plášti klepala Ainglin. Trochu jsem na něj žárlil, že byl schopen s elfkou mluvit, rozesmát jí svými příběhy s takovou samozřejmostí a sladkým úsměvem jí nabídnout svůj plášť...

Nemysli na to. Máš jiný úkol. Musíš svým druhům sehnat nějaké jídlo. Když včera ten pobožný barbar s elfím svůdníkem spadli do tůně, podařilo se nám je zachránit, i když Svein ještě dlouho poté vyprávěl o podivné mizející modle. Nikdo mu moc nevěřil. A docházející zásoby naší promočené sebrance taky na náladě nepřidaly. Spousta se nám jich během noci podezřele rozmočila.

„Rozdělíme se." Oznámil jsem jim úsečně. „Já se vydám do těch houštin." „A kam máme jít my?" Ozvala se Ainglin. Trhl jsem sebou. Doteď na mě nikdy nepromluvila. V klidu, Sýčku. Hlavně nepanikař. „Zkuste štěstí podél potoka." Odvětil jsem přiškrceným hlasem. Tahle jednoduchá věta mě stála víc sil než vytáhnout Gelbrina z té tůně. Soucitně se na mne usmála, jako by vytušila důvod mých rozpaků a s Rudovousem v závěsu odkráčela.

Bez dlouhého otálení jsem napjal tětivu a vydal se do houštin. Větvičky mě šlehaly do tváří a pod nohama čvachtalo bláto. Mně to ale nevadilo. Tohle byl můj živel. Jen já a divočina. Celé roky jsem tak žil.

Netrvalo dlouho a našel jsem studánku s křišťálově čistou vodou. Zůstal jsem v křoví a čekal, až se nějaké zvíře přijde napít. Někdo měl ale stejný nápad. Lesem přicházeli Rudovous a Ainglin. Jak se mohli takhle moc vychýlit z cesty? Měli přece jen sledovat potok!

Chvíli se o něčem dohadovali a pak se Ainglin začala drápat na nejbližší strom. Že by měl Svein o podivnostech těchto slatin pravdu? Už dříve jsem si všiml, že je tu těžké udržet směr a stojí to spoustu soustředění a vůle. Rudovous se vydal mým směrem a začal se soukat do vedlejšího křoví. Zřejmě měli podobný plán lovu jako já. „Co tu děláte?" Vyhrkl jsem neuváženě. Rudovous sebou trhl a namířil na mě kuši, když mě konečně po několika vteřinách, které mi připadali jako věky, poznal, sklonil kuši a odvětil: „Co by, poslal si nás podél potoka, tak jsme tady." „Ten ale teče na druhou stranu." Opáčil jsem vyděšeně. Musím si o tom promluvit se Sveinem. „A proč je Ainglin na tom stromě?" Nedalo mi to. „Trvala na tom." Odvětil se samozřejmostí sobě vlastní trpaslík.

Mé další otázky přerušila srnka přicházející ke studánce. Sledoval jsem Rudovouse zvedajícího kuši. Úplně jsem zapomněl, že bych taky mohl střílet. Rudovous pomalu stiskl páku a šipka projela srnce bokem. Ta se ve smrtelné křeči rozběhla pryč, ale daleko nedoběhla. Ainglin seskočila z rozsochy stromy, ve které seděla a dopadla srnce na krk. Zlomila jí vaz a nám dvěma srazila údivem brady až k zemi.