Příběhy Vranovské družiny I.

Sýček si počká

Krčma u Medvědího drápu v Nemojovském podhradí byla ukázkový pajzl. I tak ale byla narvaná k prasknutí. To už tak bývá, když je to jediná hospoda na tomto panství.

Seděl jsem v rohu s oprýskaným korbelem před sebou a přemýšlel, kam dál budou směřovat mé kroky na mém útěku před minulostí...

Ani jsem si nevšiml štíhlé hnědovlásky s tesákem u pasu, která kolem mě prošla do středu hostince. Tedy dokud si nevylezla na stůl a nezačala provolávat na celou hospodu. „Uklidněte se. Uklidněte se!" Většina osazenstva se otočila směrem k ní. Včetně dvou ošklivých trpaslíků sedících u vedlejšího stolu. Jeden měl hlavu potetovanou podivnými runami a hnědé vousy. Druhý, výrazně mladší, s vyholenými skráněmi, zrzavými vousy a kuší po své pravici se tvářil, jako by jí velice rád použil. Uvidíme, jestli se té holce vyplatí rušit takové hrdlořezy.

Poté, co si dívka zjednala klid, pokračovala už o poznání klidněji. „Jmenuji se Měša a sháním doprovod do cihlářské osady na jihu, asi den cesty odsud. Na tom místě se ztrácí děti a já chci zjistit proč. Nabízím odměnu každému ozbrojenému poutníkovi, který by byl ochotný pomoci těm ubohým lidem."

Znělo to jako snadný výdělek, něco mi ale říkalo, že hledání dětí v močálech, které se rozprostírají na jihu panství, přece nebude tak snadné, jak to Měša líčí. Rozhodl jsem se počkat, kdo se přihlásí.

Jako první se zvedl vysoký černovlasý elf s mečem na zádech a samolibým úsměvem. Po něm vstala od baru pohledná elfka s lukem a medovými vlasy. Že bych se zase pro jednou přidal k nějaké družině dobrodruhů a žoldáků? Posledně to sice dopadlo zle. Přejel jsem si prstem po jizvě táhnoucí se přes mé pravé oko. Ale už dlouho jsem kolem sebe neměl nikoho jiného ze svého národa v tomhle kraji obývaném skoro výhradně lidmi. Tedy... mého národa. Jsem půlelf. Já žádný vlastní národ nemám...

Mezitím se zvedli i ti dva trpaslíci od vedlejšího stolu a dlouhovlasý barbar v medvědím plášti. To už jsem byl rozhodnutý a vstal taky. „Výborně!" Zaradovala se Měša. „Zítra za úsvitu vás očekávám na jižním okraji Nemojova. To se vydáme na cestu!" Pak seskočila ze stolu. Došla k hostinskému, kterému vtiskla do dlaně pár grošů za pokoj a odešla dozadu úzkou chodbou k pokojům.

Lidé v nálevně se pomalu začali vracet ke svým dřívějším činnostem. Jenom nás šest novopečených společníků zůstalo stát okolo stolu, na kterém stála Měša. Pak ten holohlavý trpaslík popadl nejbližší volnou židli a řekl: „Tož na co čekáte? Poďme se spolu napít, vy naši noví kumpáni."