Příběhy Vranovské družiny I.

Gelbrin vidí rudě

Beru zpět všechno, co jsem o těchhle prokletých blatech nakecal. Přes ně by se nedal vozit kontraband ani omylem! Zvlášť s tím množstvím běsů pobíhajících po okolí.

To mi teď už naštěstí nemusí příliš trápit. Během jednoho dne nás mlčenlivý půlelf vyvedl z blat a ani se mi nikdo neposmíval za to, že mě z jezera musela vytáhnout Měša. Má pověst vůdce očividně nijak neutrpěla.

Při našem příchodu do vesnice jsme neztráceli čas a rovnou vešli k rychtářovi do chalupy. Já s trpaslíky jsme na něj tvrdě udeřili. „Proč jste nám zatajil rusalčinu nabídku?" spustili jsme skoro jednohlasně. Klepající rychtář se zmohl jen na „Omlouvám se, ctění páni, mi jistě odpustí. Doufal jsem, že můj syn je přece stále ještě na živu." Už jsem mu chtěl něco od plic odpovědět. Copak kvůli někomu takovému máme nasazovat život? Ale předběhla mě Ainglin: „Hřeben prý ukradl někdo malý jako dítě. Nevíte, o koho šlo?" I v téhle situaci mluvila klidně. Nechápal jsem jí. „Žádné z dětí to určitě nebylo. Na mou duši!" Chytil se jejích slov proradný rychtář. „I když... Nedávno tu byli dva hobiti vypadající jako obchodníci, ale mluvila s nimi jen naše stará bába bylinkářka." „Tak na co čekáme, kumpáni? Jdeme!" Zavelel rozparáděný Thongar a už si to šinul ke dveřím. „Ale asi u ní nepochodíte. Zapomíná dokonce i své jméno. A nepijte její čaj!" Volal za námi ještě rychtář. Neposlouchal jsem ho, viděl jsem rudě a byl jsem připraven z babice pravdu třeba i vymlátit.

Už jsem se chystal projít dveřmi do jejího stavení, abych si to s ní pěkně vyříkal, jako s rychtářem, když mi padla na rameno Sveinova těžká dlaň. „Ty a trpaslíci byste radši měli zůstat venku. Nechceme jí přece zamordovat a vy vypadáte, že byste to rádi zkusili." Podíval jsem se na ostatní. Měša s Ainglin přikyvovaly. Sýček se tvářil jako vždy nezúčastněně a trpaslíci jen něco zamručeli a kecli si do trávy. Tak takhle je to! Nevěří mi, přesto jsem musel uznat, že u rychtáře jsem to přehnal. Ale on nás navedl přímo do chřtánu té vodní žínky!

Odevzdaně jsem pokrčil rameny. Nemělo cenu se hádat se všemi. Sundal jsem ze zad svůj meč, posadil se na lavičku vedle dveří a začal ho čistit olejem. Tři dny na blatech mu vůbec neprospěly.

Zatím ti tři už vlezli do chalupy. Jen Sýček se posadil vedle mě a znuděně si prohlížel okolní domy. Věděl jsem, že se s mlčenlivým brachem nemá cenu pouštět do řeči. Tak jsme čekali.

Po asi čtvrt hodině vyvlekli holky mezi sebou úplně tuhýho Sveina. „Ta stařena mu vnutila svůj čaj." Pošeptala mi Ainglin. „Dává do nich nějaké bylinky na spaní a ten důvěřivec se napil." Už jsem se zvedal s mečem v ruce, že si to s babou přece jen půjdu vyřídit a trochu se předvést před Ainglin. Jenže Sýček mě zastavil a zlověstně zahučel: „Sedej a nic se ti nestane. Ty jí určitě nepomůžeš si vzpomenout." Hm, proč mi tady najednou všichni rozkazujou? Tak se vydali zpět do chalupy jen ženský. Než za nimi zaklaply dveře, zaslechl jsem jen báby hlas: „Tak je to správně. Ráno se váš přítel bude cítit mnohem líp. Byl určitě jen unavený. A co vy, děvčata, dáte si taky čaj na posilněnou..." Víc už jsem neslyšel a ani nepotřeboval. Rychtář měl pravdu. S ní žádná domluva nebude.

Uplynula půl hodina. Svein už se za pomoci Rudovouse a měchu s pivem pomalu začal stavět zpátky na nohy. Ženský se pořád ještě nevrátily a v chalupě bylo podezřelé ticho. Začínal jsem mít o ně přece jenom strach. Docela mi přirostli k srdci, zvlášť elfka. Rozchechtal jsem se a pak jsem uslyšel rozražení dveří. To Ainglin s Měšou prchaly ze dveří, co jim jen nohy stačily. „Kampak to utíkáte?" Zaslechl jsem zas babky odporný hlas. „Ještě jsem vám nedovyprávěla, jak se můj nebožtík bratr vydal na zlobra!"

Bledé dívky rychle zaklaply dveře. Nastalo ticho. „Víte, kam šli?" Prolomil jsem mlčení jako první. „Byli tady na objednávku jistého Nemojovského obchodníka Neplacha. Šli mu ho prodat." „Takže zpátky do Nemojova vyrvat hřeben z jeho studených pracek?" Zadeklamoval jsem. Ostatní vypadali, že si nejsou jistí, jestli si dělám srandu. Přesto přikývli.