Příběhy Vranovské družiny I.

Svein vzývá všechny svaté

Celý večer jsem se modlil k Wolkovi, otce svaté rodiny, bohu bouří, hor a mého národa žijícího na dalekém severu. Po smrti svého děda, rádce a učitele jsem musel utéct před intrikami ze strany nového šamana, který pomocí zrady usedl místo mne na dědovo místo. Slíbil jsem si, že se jednou pomstím, anebo při tom zemřu.

A teď tu sedím ve společnosti dalších poutníků bez cíle a modlím se, aby se jim nestalo nic zlého, i když je vlastně pořádně neznám. Ale jak říkával můj děd: „Cesty Osudu jsou nevyzpytatelné a naším úkolem je jimi projít ve Wolkově jménu."

Ráno jsme vyrazili už za úsvitu a pod vedením našeho půlelfího stopaře se vydali do Nemojovských blat. Musel jsem toho vyhublého zjizveného chlapa obdivovat. Ve změti otisků v blátě se očividně dokázal výborně orientovat a s jistotou, jakou jsem u něj doteď neviděl, nás vedl po skrytých cestičkách skrz mokřady.

I tak jsem měl velice rychle promočené boty i onuce a podle výrazů mých společníků jsem nebyl jediný. Obzvlášť půvabná elfí lučištnice cestu snášela špatně a často kontrolovala tětivu svému luku, jestli nenavlhla.

Kdyby aspoň ti komáři tolik neštípali! Svatá rodino, zachraňte mne!

K poledni jsme se zastavili k odpočinku na malé mýtině. Zatímco ostatní vytáhli své zásoby a začali jíst. Já si v mlze rozprostírající se hustě okolo stezky všiml z vody vystupující sochy. Zatahal jsem za rukáv vedle sedícího Gelbrina: „Taky vidíš tu sochu trčící z vody?" Zeptal jsem se. Elf ke mně zvedl hlavu a v očích mu zatančily hamižné plamínky. „Ne, ale mohla by být cenná. To tyhle věci bývají. Veď mě a ostatní do toho prozatím netahej." Mrkl na mě spiklenecky. Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem důvod ho neposlechnout. Tak jsme se vydali k pár desítkám sáhů vzdálené modle. Nikdo se nad tím nepozastavil.

Ušli jsme možná dvacet sáhů a pak nám pevná stezka pod nohama najednou zmizela a my se propadli do temné tůně. V šoku jsem kolem sebe kopal nohama a snažil se dostat nahoru. Měl jsem pocit, že tůň se nade mnou sama zavírá, nebo tomu tak doopravdy bylo? Začal jsem klesat do hlubiny a můj těžký medvědí plášť mi moc nepomáhal.

Pak se vedle mě objevila Ainglin. Nejdřív jsem si myslel, že blouzním, ale pak mi kolem pasu uvázala lano a začala mě táhnout nahoru. Moc jí to nešlo, jsem nejspíš dvakrát tak těžší než ona. Se soustředěným výrazem vytáhla dýku a já se ve své bláhovosti lekl, že hodlá ukončit mé trápení a nechat mě tu. Mýlil jsem se v obojím. Rozřízla sponu držící můj plášť a já v mžiku začal stoupat. Ještě že moje sekera a štít zůstaly na mýtině, jinak bych tu určitě zemřel. Začal jsem máchat rukama a za chvíli už jsem viděl trpaslíky tahající mě na laně z vody.

Vyplazil jsem se na kolenou z tůně a začal se dávit. Teprve za drahnou chvíli jsem se dokázal přinutit zvednout hlavu. Ainglin vedle mě si z vlasů ždímala vodu a já ji věnoval vděčný pohled, který mi oplatila úsměvem. Na druhé straně tůně stál do půl těla svlečený Sýček a vyděšená Měša. Oba mokří a bez bot. U nohou jim ležel Gelbrin, kterého jsem do tohohle zatáhl a kašlal vodu.

„Co ste proboha hledali mimo cestu, vy čerchmanti?" Láteřil Thongar za Rudovousova vehementního přikyvování. „Chtěli jsme si prohlídnout tu modlu stojící kousek od mýtiny." Bránil jsem se. „Tady ale žádná modla široko daleko není." Přisadila si klepající se Měša. Už jsem se nadechoval k odpovědi, ale nikde jsem tu tajemnou sochu neviděl. Bloudil jsem očima mezi okolními stromy, ale kde nic tu nic. Jako by se po ní slehla zem. „Je pryč." Odvětil jsem se staženým hrdlem. „Určitě si měl jen vidiny. To sa po chlastu stáva." Mrkl na mě posměšně Thongar. „Vím, co jsem viděl. Něco si tu s námi hraje."