3 dny jsem doma ležela v posteli. Nechtěla jsem jíst, spát, jen brečet. Po 3 dnech jsem si řekla: ,,sakra proč já? Proč se musím já trápit? Musím mu ukázat, že jsem na tom dobře, že se mám dobře.'' Zvedla jsem mobil a zavolala Calebovi.
,,Ahooj, něco bych potřebovala'' řekla jsem do telefonu. Nechodila jsem kolem horké kaše, jak se tak říká.
,,No ahoj, že se taky někdy ozveš'' řekl otráveně, ale přece v jeho hlase byl slyšet kousek potěšení.
Řekla jsem mu tedy můj plán, domluvila se s ním na 3 v parku a šla dolů do jídelny. Tam jsem si vzala jablko a šla si zapnout televizi. Mám ještě 2 hodiny čas.
Řekla jsem si, že zase něco napíšu. Smutného, Šťastného? To ještě nevím. Prostě něco.
------
,,Jak se máš?" zeptá se mě kluk s hnědýma očima. Co mám říct? Bolestivou pravdu? Pro něj by nebyla bolestivá. Spíš bych si jen stěžovala. Jako vždy. ,,Mám se fajn" ujistím ho a usměju se falešným úsměvem. Nevím. Je vůbec falešný? Už to ani nepoznám, jak dlouho to skrývám. Ale koho to zajímá, že? Koho zajímají mé psychické problémky. Jsou přece velmi malinkaté. Jenže z těch ,,problémků" já nespím. Stále to nikoho nezajímá. jsem k smrti unavená. ,,Vážně?" zeptá se mě s bolesti v očích. Vidí, že jsem nesvá. Ale i tak, kdybych mu řekla pravdu, stejně by řekl jen ,,aha" a nedokázal by mi pomoct, ostatně jako nikdo. ,,Vážně" ujistím ho naposledy a usměju se nuceným úsměvem. Jen se pousměje a uvažuje dál nad svými myšlenkami. Co se mu asi honí hlavou? Asi ne to, co mě, že? Prázdnota. Ztráta. Nenávist k životu. Sebepoškozování. Nespavost. Smutek. Bolest. Trápení. Mohla bych takhle pokračovat do milionu, stejně by to nikoho nezajímalo. ,,Je mi to líto" řekne z ničeho nic. Podívám se na něj s nechápavým výrazem. Vycítí mou nechápavost a dodá: ,,to, co cítíš." Že by se o mně někdo zajímal? Že by někdo chápal, co prožívám? Ne, blbost.
Probudila jsem se. Konečně. Byla to noční můra. Ale krásná. Zpět do reality. Vážně, takhle hezky by se mnou v realitě nikdo nezacházel. Alespoň myslím. Chtěla bych poznat toho kluka. Byl přesně kluk, v kterém jsem viděla neobyčejnou věc. Tmavě hnědé vlasy. Tmavě hnědé oči. Vysoký. Přesně takhle jsem si představovala kluka, s kterým jsem chtěla zůstat zbytek života. Jenže.. nikdy nikoho mít nebudu. Hned po ránu jsem zklamaná. Ale moje motto zní pořád stejně. 1. Vstanout. 2. Přežít. 3. Vrátit se do postele.
Jen byla záhada, že jsem vůbec spala. Normálně nespím. Protože mám špatný myšlenky.
------
Podívala se zpátky na hodiny a zjistila, že za půl hodinky musím vyjít. Šla jsem se tedy nalíčit, obléct a podívat se, jestli mi nepřišla nějaká zpráva. Nepřišla.
Za celý den jsem měla jen jablko. Stačilo mi to. Neměla jsem hlad.
Vyšla jsem tedy z domu. Dívala jsem se hlavou dolů. Na zemi bylo plno listí, není taky divu, když je podzim.
Někdo do mě vrazil.
,,Au" udělala jsem hysterickou scénku a podívala se na člověka, co mě téměř srazil k zemi..
Byl to Chris. Mám na něj smůlu. Usmál se na mě. Pomoc. Na tohle mám alergii, ale moc se mi to líbí. Musím ho dostat z hlavy.
,,Hele, nebudu se tu procházet jako nějaká tvoje trofej" řekla jsem ironickým tónem, ale ironicky jsem to nemyslela.
,,Nejsi moje trofej" usmál se a pokračoval. ,,Nejsi na to dost dobrá."
---------
Tak další takový spíše myšlenkový díl. Snad vás to už nenudí! Děkuju za reads! Jste zlatíčka :3
Btw. Moje fotka
-Myself
ČTEŠ
Found You
DragosteObčas uzavřená. Občas bláznivá. Občas ironická. Občas hodná. Bez kamarádů ve škole. Ve škole je to taková nudná verze mě. Hodiny většinou nevnímám a koukám z okna ven. Vidím hrající si děti a to mi připomíná, že tam venku chci být taky. Jednou vša...
