Těžký život

45.kapitola- Já nechtěl...

  Řekla jsem si, že vydám další kapitolu v tu chvíli, kdy někdo uhádne otázku v minulé kapitole.
  Takže tady konečně je! XD
  Můžete poděkovat KiraUbija Tahle kapitola je pro tebe.

  Stál jsem tak s rukama svěšenýma podél těla. Ostrý střep z rozbytého zrcadla jsem držel jen tak tak aby my nevypadl. Ani nevím proč jsem ho na tohle používal, pořád jsem přeci měl ten nůž...
  Přes bolest tepající mi ve spáncích jsem stěží uslyšel kroky na chodbě. Byli tlumené, zda doopravdy, nebo jsem jen já vlivem bolesti špatně slyšel jsem netušil.
  Překvapilo mě když se kroky zdánlivě zastavil před dveřmi mého pokoje...
  Nejspíš jen hledá svůj pokoj. Nebo se mi to rovnou zdá! Nikdo za mnou přeci nechodí. Mému pokoji se všichni obloukem vyhýbají.
  Pak mě však napadlo něco strašného. Jsou tu dvě postele... Co když mi našli spolubydlícího? Ten chudák si projde peklem... Nechci mu ublížit ale... Ale nedokážu to. Nezvládnu se k někomu po tom všem chovat mile a otevřeně.
  Jenom by mě zneužil a pak, stejně jako všichni, odkopnul. Možná bude silnější než já a zašne mě mlátit...
  Byla by to snad odplata za to jak jsem se choval? Pohltil mě strach. Já nechci...
  Zaslechl jsem jak vzal za kliku. To nestihnu uklidit. Najdou mě tu potřísněného vlastní krvý... Budou mě považovat za blázna se sklonem k sebepoškozováním. Za šílence a trosku...
  Posmutněle jsem připlácl uši k hlavě. Tím vším stejně už dávno jsem...

  Proč váhá? Napadlo mě když se dlouho nic nedělo. Možná jsem se bál předčasně...
  Dveře se pomalu se skřípotem otevřely. Stál jsem k nim zády a tak jsem si mohl jen podle stínů domyslet, jak někdo nakoukl dovnitř.
  ,,Springy?" Ozvalo se a já rázem ztuhl. Proč je tu? Nemá tu být. Jak mě mohla najít? Nechci aby tu byla. Aby mě takto viděla. Aby mě vůbec nějak viděla...
  Vypadni! Chtělo se mi na ní řvát ale nemohl jsem. Byl jsem jako němí. Nezmohl jsem se na nic jiného než jen dál zírat do zdi a tiše se modlid aby odešla. Ale kdo by vyslišel někoho jako jsem já? Tak posvrněného všemy těmy hříchy...
  Slyšel jsem jak vklouzla do mého pokoje a pomalu za sebou zavřela dveře. ,,Springu, co tu děláš takhle po... Ježiši!" Vykřikla překvapením a děsem a já smutně stáhl uši ještě víc.
  ,,Běž pryč..." Snažil jsem se aby to znělo nenávistně, hrozivě, nebezpečně! Aby se mě bála a odešla...
  Místo toho zněl můj hlas zlomeně, smutně až lehce přiškrceně jako bych jen s těží bojoval s plášem. K tomu jsem také neměl daleko...
  Všechny ty pocity co jsem předtím tak dlouho potlačoval náhle doslova explodovali v mé hlavě a řvaly na všechny strany. Třeštila mi jako by mě do ní někdo mlátil.
  ,,Springy, co si to proboha děláš?!" Dolehl ke mě její jakoby vzdálený hlas. Zněla vyděšeně ale také vyčítavě.
  Ale ona nevěděla jak mi to pomáhá! Nevěděla, že se jen díky tomu držím jakž takž sám sebou...
  I když, už dlouho jsem se choval jinak, než jsem chtěl...
  ,,Jdi pryč!" Zařval jsem pořád přiškrcené. Ona se ke mě naopak vydala. Slyšel jsem její kroky. Nechtěl jsem aby ke mě šla. Opustila mě. Nechala mě tady. To že se vrátila ještě neznamená, že to neudělá zase...
  A jestli je stejná jako Bella... Už jen tři kroky, dna, jeden... Co když mi jde ublížit za to, co jsem udělal tomu králíčkovy v jídelně? Zpanikažil jsem.
  Prudce jsem se otočil a udežil jí hřbetem ruky až dopadla na zem.
  ,,Říkal jsem abys..." Zastavil jsem se a o krok ustoupil. Její růžovofialofá srst jakoby se změnila na žlutou. Její uši se prodloužili a když ke mě vzhlédla, její oči byli modré...
  Zalapal jsem po dechu. Vypadala přesně jako moje... Ne. Byl to klam! Jsem šílený! Vidím to co není!
  Rychle jsem se opět otočil k těm střepům co zbyli ze zrcadla. Můj kožich byl světle šedý. Né jako ten Shadowův, ale mnohem světlejší. Ta postava ke mě upírala svůj naštvaný zelený pohled. Uši hrdě vzdyčené a ruce zaťaté v pěst.
  Náhle se zlověstně usmál až by né jednomu ztuhla krev v žilách.
  Jsi po mě. Zasmál se rádoby hrdě.
  ,,Ne!" Vykřikl jsem a znovu naléhavě pohlédl před sebe. Už tam naštěstí neseděla žlutá králičice s modrýma očima ale fialovorůžová kočka s růžovýma očima a držíc se jednou bílou packou za tvář, která byla i přes srs celá rudá. Od čumáku jí stékal pramínek krve...
  To jsem nechtěl. Neměl jsem v úmyslu jí ublížit! Chtěl jsem jen, aby odešla...
  Znovu jsem pohlédl na svůj odraz. Už jsem znovu měl svou spránou žlutou barvu ale mé oči... pořád se mi zdáli tak moc zlé...
  ,,Naomi já..." Začal jsem ale nezvládl jsem mluvit. Zhroutil jsem se na podlahu a začal tiše brečet. ,,J-já ne-nechtěl... ne-nechtěl jsem ti.. ti u-ublížit..." Dusil jsem se vlastními vzlyky.
  Na rameni mi přistála její tlapka. Zvedl jsem k ní svůj uslzený pohled ale to už si mě k sobě tiskla v hřejivém obětí.
  Taktéž jsem jí objal a dál fňukal do její srsti. Kam se náhle podělo mé předsevzetí že už nikdy brečet nebudu?

(Jo a... Kdyby někoho zajímalo proč se od sebe každý obrázek trochu liší tak to znamená, že jsem si stále nenašla tak úplně styl, který by my vyhovoval...
A také je každý obrázek jinak starý, protože je preslím napřeskáčku...)

  ,,Moc... Moc mě to mrzí... J-já nechtěl..."
  ,,Šššš... Už je to dobrý ano? Nic se nestalo. Vše je v pořádku."
  ,,Ne-není..."
Rozbrečel jsem se snad ještě víc a pevně jsem jí stisk. Svou tvář jsem úplně natisk do její srsti až jsem skoro nemohl ani dýchat.
  Jak by mě po tom všem co jsem provedl mohla mít ještě ráda? Jsem zrůda! Měla by mě nenávidět...
  Dlouho jsem brečel a ještě dýl jsem zůstal v jejím obětí. Ten brek mě úplně vyčerpal. Cítil jsem se tak strašně unavený. Jako by mé končetiny vážili tunu a mou hruď něco těsně obepínalo...
  Stratil jsem v rukou cit a jen ztěží se jí ještě držel. Klížili se mi víška ale odmítal jsem usnout. Bál jsem se že až bych se zbudil, ona by tu nebyla...
  Náhle jsem ucítil jak sebou zavrtěla. Instinktivně jsem sebral všechnu svou zbývající sílu a pevně se jí chytil. Nemohl jsem jí opět stratit. Nezvádl bych to!