Těžký život

117.kapitola- Ztráta...

Stál jsem před dveřmi. Stačilo je jen otevřít a utéct... Kdybych si tu vzal bundu a i něco k jídlu do kapsy, možná bych byl ještě schopný najít Shada...
Ohledl jsem se ke směru, kde se nacházela kuchyně. Já...
Já jim nemůžu nic sebrat. Co pak bych jim to po tom všem, co pro mě udělaly mohl udělat?!
Co si to vůbec nalhávám..? Shada už nikdy neuvidím...
Na jednu stranu, chtěl jsem odejít. Abych Nickovy neublížil ale...
Byl jsem slabý, nezvladl jsem to. Nedokázal jsem je opustit... Po tvářích mi začaly ztékat další slzy. Já jen chtěl mít rodinu... Někoho, kdo mě bude mít rád...
Pomalu jsem se vrátil do Nickova pokoje a pohlédl na na něj. Klidně spal s lehkým úsměvem na tváři.
Nemůžu je opustit... Ale být s nimi si také nezasloužím.
Vzal jsem si svou deku a sešel schody zase dolů. Nezasloužím si pokoj. Zalezl jsem si do růžku v obývacím pokoji. Vyhled ven mi krylo křeslo a tak jsem se tam zbalil do klubíčka a i přes ten strašny strach ze sebe sama nade mnou nakonec převladla únava a já usnul...

(Ale vyděsila jsem vás co? 😂
Jsem zlá, ja vím, ale baví mě napínat... 😅)

<◇>

,,Zaine..." Probudil mě tichý hlas. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl nad sebou klečem Nickovu mámu. Dívala se na mě starostlivým pohledem ale i tak jsem se trochu vyděšeně stáhl.
Už viděla, co jsem udělal..? C-co bude dělat? A co budu dělat já pokud mě vyhodí?!
Za ní jsem zahledl Nicka s podobně starostlivým pohledem. Cítil jsem se tak strašně... Nechtěl jsem, aby se mi furt věnovali a co pravě teď dělali?
,,Nicku," začala najednou jeho mama. ,,Uděláš Zainovy teply čaj? Jistě musí být z té země promrzlý..."
,,D-dobře..." Vysoukal ze sebe trochu zaraženě a odběhl do kuchyně. Nickova matka si vedle mě sedla a podívala se na mě.
,,Co se děje?" Zeptala se mě klidně ale já z jejího hlasu poznal, že chce znat odpověď a že mě do té doby nenechá. Proto to řekla Nickovy... Abychom byli sami... ,,Víš jak jsme se o tebe báli?"
,,Já..." Začal jsem a cítil, jak mi po tvářich znovu začínaji stékat slzy. Co to se mnou je? Předtím jsem toho snášel o tolik víc a zvladal jsem to...
Možná to ale také bylo proto, že jsem neměl Co ztratit... Pohledl jsem na ní. Ale teď už mám... Nemohl jsem se jí dívat do očí a tak jsem opět sklopil pohled.
Nevydržel jsem to a vrhl se k ní a pevně jí objal. ,,Prosím..." Fňukal jsem. ,,Prosím nevyhazujte mě..." Nechtěl jsem přijit o tu jedinou rodinu, kterou jsem měl... ,,J-já klidně budu spát tady! Klidně mě někam zavřete... Já ale nechci zpádky..." Brečel jsem. Nechtěl jsem zpádky do sirotčince... Né po tom všem...
,,Proč bych tě měla vyhazovat?" Řekla trochu zaraženě ale pevně mě objala. ,,Adoptovala jsem si tě, teď jsi můj syn a nikam té zavírat nebudu. Jsi můj syn, né pes..."
,,Protože jsem nebezpečný..." Zamumlal jsem a odtáhl se. P-proč by Mě chtěla za syna? Mě?! Takovou chybu a zrůdu...
,,Zaine, tamto byla sebeobrana. Nemohl jsi jinak..." Začala. Jenže to nebyla sebeobrana...
,,Já ho ale nechtěl zabít..." Začal jsem. ,,Nebyla to sebeobrana..." Natáhl jsem před sebe své třesoucí se ruce. Já... Já to prostě musel říct... ,,Zabil jsem ho aniž bych chtěl..." Pohledl jsem na ní naléhavým pohledem.
,,J-já nechci omilem ublížit i Nickovy..." Čekal jsem, že mě vyžene. Že mi už nedovolí vidět Nicka. Ona mě však místo toho jen znovu objala.
,,Vím, že mu neublížíš." Zašeptala. Nemohl jsem tomu uvěřit. O-ona mě nevyhodí? Vždyť... Vždyť jsem hrozba pro jejího syna!
,,Ale co když ano...?" Zašeptal jsem ale také jí objal. Cítil jsem, jak se do mě dává třes. Nerozuměl jsem tomu... ,,Vždyť to samy říkaly... Jsem jen šílené zvíře, které má být pod zámkem..."
Proč na mě byla tak hodná..? Vždyť já si to nezasloužil... Choval jsem se strašně. Nikdo už mě nemůže mít rád... A můžu si za to já sám...
Kdysy jsem za to vinil jiné. Mého otce, Shada, Enarda... Ale pravdou bylo, že si za to, že jsem se dostak k němu můžu já sám...
To já ubližoval ostatním dětem v sirotčinci... To já způsobil to, že si mě vybral...
,,Ach Zaine..." Zamumlala. Cítil jsem, jak se se mnou začíná v tom obětí houpat. Nebránil jsem se. Jen jsem zaryl svůj čumák do její noční košile.
,,Teď mě poslouchej ano? Nejsi žádná příšera ani monstrum. Jsi jen malý kluk, s kterým bylo jako se zvířetem zacházeno, ale to z tebe to zvíře ještě nedělá..." Cítil jsem jak mě začala hladit po zádech. ,,Teď jsi ale tady. Jsi Můj syn a já ti věřím. Nick ti také věří. Stačí jen, aby sis věřil sám. Notak, spolu to zvladneme. Teď jsi součastí naší rodiny." Nemohl jsem mluvit... Pouze jsem se k ní víc přitáhl.
Mohla to myslet upřímně..? Co když to řekla jen, abych nedělal problémy a potom na mě pošle policisty...
Stáhl jsem uši. Tak ať, alespoň chvíli si užiju toho, že mám rodinu... I když třeba jen falešnou...
,,Díky... Mami..." Zašeptal jsem.

<◇>

Uteklo pár dní a vše zatím bylo tak... Tak dokonalé... Mluvila pravdu... Opravdu se ke mě chovala stejně, jako k Nickymu... Bylo to nádherné a já byl opět šťasný. Po tak dlouhé době jsem se zase upřímně usmíval, i když mi dělalo problem se do jakékoliv zábavy zapojit...
I tak jsem se ale každý večer utápěl v depsesích. Měl jsem vždy pocit, že si to nezasloužím. Že nemám právo tu být a že jim to všechno jen kazím...
Neřekl jsem jí to. Neměl jsem na to odvahu. Vždyť... Potom by to vypadalo, že si stěžuji... Že jsem strašný nevděčník... Že si nevážím toho, co díky nim mám...
Rodinu...
Ale já jim byl vděčný! Nadosmrti jí budu dlužit za to, co pro mě udělala ale tenhle pocit se prostě nedal zastavit...
Když už jsem konečně usl, zdáli se mi nočni můry. Každou noc... A každou noc se tam oběvil ten s tou maskou...
Byl malý asi jako kočka... Ani nevipadal jako liška... To nebyl Alexei... Ten byl lišák, ale Tohle byl kocour...
Hubený, skoro kost a kůže. Jeho huský ocas byl snad větší než on sám... Nikdy se nehýbal. Jen tam přikrčeně stál spíše jako kočka na všech čtyřech než jako dítě... Ale ten pohled...
Upřeně na mě hleděl tím svím stříbrným okem. Jen vždy trhavě naklonil hlavu na stranu.
Děsila mě i jen vzpomínka na něj... Ta jeho zářivě bílá maska ušpiněná od krve a ta její zubatá tlama s černou nicotou za ní...
Proč mě stále strašil? Co jsem mu mohl jen udělat? Na vlastni oči jsem viděl, jak se tahle zrůda stala z Alexeie... A-ale proč? Alexei byl vždy tak hodny a chytrý! Neopustil mě ani po tom, co jsem provedl tak...
Co se stalo..?