Těžký život

119.kapitola- Zrada?

  Seděl jsem na bílé židly se sklopeným opěradlem. Odmítal jsem si do něj lehnout... Naproti mě stál hnědý kocour v bílém. Nelíbil se mi. Nechtěl jsem tu být.
  ,,Notak Zaine, pan doktor tě chce jenom prohlédnout..." Chytila mě máma za rameno. Byla to obyčejná prohlídka, prý... Ale mě se to prostě nelíbilo...
  Ale nechtěl jsem dělat mámě ostudu a problémy a tak jsem se tedy nechal...
  Ten kocour ke mě došel a začel mě všemožně prohlížet. Dost se mi nelíbilo, jak se mě všemožně dotýkal. Snažil jsem se to nevnímat...
  ,,Měl jsi docela štěstí. Nevypadá to, že bys byl nějak nemocný a tvoje rány se dobře hojí..." Konstatoval když mi prohlížel mou jizvu přes bok. Já se soustředil jen na svůj dech, né na jeho hlas, takže jsem neslyšel, co všechno mi říká. Když však od někud vytáhl injekční stříkačku, nevydržel jsem to...
  Natiskl jsem se do opěradla za mnou a začal na něj vrčet. Ať se s tím ke mě nepřibližuje!
  Před očima mi problikla chvíle, kdy na mě šel se stejně odpornou věcí On. Nedovolím mu to!
 ,,Zaine klid..." V mém zorném poly se oběvila máma. Snažil jsem se uklidnit můj zplašený dech a tep ale nedařilo se mi to.
  ,,Ať s tím jde pryč. Já to nechci..." Zaškemral jsem stále natisknutý zady na zeď.
  ,,Klid ano?" Přitáhla si mě do svého objetí. ,,Nic se ti nestane." Já vím, že jsem to asi trochu přehaněl ale... Já se toho opravdu bál...
  Snažil jsem se uklidnit, když jsem najednou usítil nepříjemný pocit v rameni. Úplně jsem ztuhl a nebyl jsem schopny jakkoliv reagovat.
  Až poté, co mi ten kocour odebral krev mě pomalu pustila a podívala se na mě.
  ,,Tak co? Bolelo to hodně?" Ušklíbl se ten doktor. Já jen stáhl uši a zamlženým pohledem jsem se podíval na tu medvědici.
  ,,J-já vám věřil..." Zašeptal jsem. Ona mě podvedla...

<◇>

  Seděl jsem v čekárně a čekal na Nicka. Nemohl jsem tomu uvěřit. O-ona mě podvedla... Takhle hnusně mě obelstila...
  Připadal jsem si divně... Zrazeně. Opět... Asi jsem byl jen přecitlivělý ale...
  Co si to tu nalhavám..? Zradilo mě už tolik lidí... Bolelo mě to. Čím dál tím víc... Chtělo se mi zase brečet. Chtěl jsem si do něčeho praštit. To mi to "štěstí" zase vydrželo dlouho...
  Viděl jsem jak se ke mě někdo přiblížil. Byl to malý, tak čtyřletý lišák. Asi si se mnou chtěl jít hrát ale já na to neměl nálady.
  ,,Vypadni." Vyplivl jsem naštvaně až se překvapeně zarazil. V očích se mu oběvili slzy. Mě to však bylo jedno. ,,Říkám ti, že tě tu nikdo nechce, odstřes si prudit někoho jiného!" Zavrčel jsem a on se nahlas rozbulel. Protočil jem očima. Skvělý...
  Okamžitě si pro něj přišla jeho máma a upřela na mě naštvaný pohled. Neměl jsem na to nálahu. Zvedl jsem se a odešel. Nečekal jsem na ně.
  Jen v mikině jsem vyšel na chladný zimní vzduch. Bylo mi někde že možná nastidnu. Bylo mi jedno všechno! Byl jsem naštvaný...
  Ani né za moc dlouho se z té budovy téměř vyřítila ta medvědice.
  ,,Zaine?!" Zvolala až mírně zděšeně. Asi si mě ještě nevšimla. Zůstal jsem tam stát opřený ramenem o zeď. Ještě včera bych se styděl za to, že jí takto děsím...
  Jenže ona mě Zradila.
  ,,Zaine..." Vydechla úlevně když mě zpatřila. ,,Tohle už mi nedělej... Pojď sem, vždyť tu nastydneš..." Zůstal jsem na ní s nezájmem hledět.
  ,,Zaine..?" Zeptala se již trochu zaraženě. Nevím, kam zmyzel Nick, ale ještě tu nebyl. Nechtěl jsem se před ním chovat zle, ale teď jsem mohl být upřímný...
  ,,Vy jste mě zradila." Zavrčel jsem. ,,Já vám věřil a vy jste mě sprostě podvedla." Už jsem nebyl tak důvěřivý a najivní... Neodpouštěl jsem. Né tak snadno.
  ,,Já vím... A bylo to ode mě podlé, ale bylo to potřebné... Já o tebe nechci přijít Zaine. Chápu, že po tom, čím vším sis prošil se ti tohle nelíbilo ale z krve se toho dá zpoustu zjistit..." Stáhl jsem uši. Ano, to je sice hezké, ale nemusela to dělat takhle...
  ,,Proto jste mě zradila?" Zamumlal jsem a uhl pohledem. Ta zrada prostě bolela... I když to vlastně nebylo tak hrozné...
  Ale tam šlo o princip... Ona si povzdechla a došla až ke mě. Klekla si a přes ramena mi přehodila mojí bundu. Chtěl jsem si jí oblect sám ale ona najednou začala šeptat.
  ,,Já vím a kdybych mohla, neuděpala bych to. Jenže je to teď těžké. Jsi ještě tak malý ale musíš to teď pochopit..." Nerozuměl jsem jí ale v jejím hlase zněla takova nalehavost, že jsem se na nic nezmohl. Navíc... Vždyť jsme tu byli samy... Proč šeptala?
  ,,Né všem se líbí, že jsi se mnou... Asi víš, jak to tady je s hybridy..." Začala a já stáhl uši. Jasně... Tak mě teď všichni vidí... Jako odporného křížence, který nemá vůbec existovat...
  Jenže... Já nebyl hydrid! Oba moji rodiče byli králíci... N-nebo snad né..? Byl to snad důvod, proč mě můj otec tak nenáviděl..? Nebo za to může ta věc, kterou mi dával ten Démon..? Kvůli ní jsem teď...
  Zrůda..?
  V obličeji se tvářila naprosto normalně ale její hlas mluvil za vše. Někdo nás asi sledoval...
  ,,Chápu..." Zamumlal jsem a sklopil pohled. ,,Nesmím chybovat..."
  ,,Mrzí mě to Zaine... Nechtěla jsem ti takhle ještě víc kazit dětství... Ale musíš si teď dávat pozor na to, jak se na veřejnosti chováš. Někteří by tě rádi viděli opět v tom blázinci..."
  Blázinci... To místo, kam mě zavřeli... Ale... Třeba tam patřím... Co když tam zkutečně mám být..? Už... Už navždy v té malé místosti na řetězech a nemoci se ani pohnout...
  Při té představě se mi zamlžili oči ale rychle jsem zatřepal hlavou. Ne! Ukáži jim, že tam nepatřím! Možná jsem uvnitř zvíře ale to ještě neznamena, že mě ten tvor přemůže!
  Pohlédl jsem na tu žlutou medvědici přede mnou. V jejích očích jsem viděl smutek ale také lasku...
  V tu chvíli se mi vybavil úsměv mé mámi... Její oči vypadaly naprosto stejně...
  Udělám to pro ně... Pro moje mámi...
,,Chápu... A... A promiň... Choval jsem se hloupě..." Bylo mi teď strašně. Jak z toho zjištění, že mě všichni vidí jen jako zvíře, tak z toho, že já na ní byl tak zlý a ona mě ve zkutečnosti chránila...
  Pevně jsem jí objal. ,,Moc, moc, moc, moc se omlouvám..."
  ,,To je v pořadku, byl jsi z toho rozrušený..." Teď už mluvila zase normálně nahlas. ,,A teď pojď, Nick už se musí divit, kde jsme."