Těžký život

130.kapitola- Odhalení...

  Zůstal jsem zaraženě hledět na Marka... Věděl jsem, že mu máma dala klíče ale proč tu byl? Stalo se snad něco mamě?!
  ,,Ahoj kluci, je doma Valerie?" Zeptal se a já si tak oddechl, že jí zřejmě nic není...
  Zavrtěl jsem hlavou na znamení, že není. On pokýval hlavou a vydal se k nám.
  ,,Omlouvam se, že vám takhle bez pozvání lezu do baráku ale chtěl jsem vás zkontrolovat..." Řekl klidně a pohledl na Nicka. ,,Co noha?"
  ,,Dobrý..." Odpověděl Nick hned. ,,Trochu to bolí, když musím někam jít ale jinak v pohodě." Jo jasně, pomyslel jsem si. Bolí to jen, když se ti to hodí...
  ,,To jsem rád." Usmál se a poté pohledl na mě. Jeho pohled najednou zvážněl... Přitiskl jsem uši k hlavě. A teď se jde na to, proč tu Zkutečně byl...
  ,,Mohl bych si s tebou promluvit? O samotě?" Mlčky jsem pohledl na zmateného Nicka a pomalu přikývl. Vydal jsem se za Markem z Nickova pokoje na chodbu a nakonec i do mého pokoje. Mark za námi zavřel dveře a otočil se na mě.
  A já z jeho pohledu hned poznal, že se jedná o vážnou věc...
  ,,Zaine..." Začal a sedl si na mou postel. ,,Chápu, že jsi ještě malý ale to, co jsi předvedl bylo..." Povzdechl si a já zklopil pohled k zemi.
  ,,Tvoje máma to teď nemá lehké. Je na vás dva sama. Snažím se jí pomahat ale mám práci. Proto potřebuju, aby ses začal chovat trochu víc dospěle."
  ,,Já vím, že to byla blbost..." Řekl jsem trochu přiškrceně. ,,Už to nikdy neudělám, slibuju..." Ani jeden z nás dlouho nepromluvil... Nemohl jsem k němu zvednout pohled, protože jsem se bál, že je na mě naštvaný. A taky jsem se za své chování styděl...
  ,,Dobře..." Vydechl nakonec Mark. ,,Je tu ještě jedna věc, o které by jsem si s tebou potřeboval promluvit..." Pomalu jsem k němu zvedl pohled. Trochu jsem se bál, co ta druhá věc byla...
  ,,Jde o tvé rodiče..." Úplně jsem ztuhl. Zaplavil mě strach...
  ,,Ne prosím!" Už jsem se neudržel a nešťastně vykřikl. ,,Já k němu nechci zpádky! Prosím!" Vrhl jsem se mu kolem krku. Bál jsem se.
  P-přece mě nepošle za ním? Že ne?! Vždyť... To kvůli tomu, co jsem udělal..? To se mě rozhodly zbavit? Máma by tohle neudělala... Jistě ne!
  ,,Klid..." Řekl trochu zaraženě Mark. ,,Jen jsem se tě chtěl zeptat, co se tam stalo. Nikam nepůjdeš pokud nechceš..." Trochu roztřeseně jsem k němu zvedl oči.
  ,,Proč... Proč to řešíš teď..?" Zašeptal jsem. Strach mě ztále neopouštěl. Proč by to vytáhl zrovna teď?
  ,,Víš... Zajímalo mě to, tak jsem se kouknul na seznam pohřešovaných..."
  ,,Já za ním nejdu..." Řekl jsem a začal vrtět hlavou. ,,Já už tam nechci. On na mě bude zase naštvaný..."
  ,,Počkej, jak naštvaný?" Zeptal se Mark a já si uvědomil, co jsem řekl...
  Sklopil jsem pohled k zemi a mlčel. Kdyby zjistil, že jsem ho naprášil policii... Mohl by mi ublížit..? Co kdyby ublížil Nickovy nebo mámě?!
  ,,Zaine, slibuju ti, že se o tobě nedozví, dobře? Ale musíš mi říct, co se u vás doma dělo..." Začal opatrně Mark. ,,Co jsi myslel tím, že by na tebe byl naštvaný?"
  Mlčel jsem. Mark by to jistě řešil... A tím pádem by on věděl, že jsem naživu a že jsem to na něj řekl. Kdo jiný by to také řekl? Máma už nemůže...
  ,,Zaine..." Zamračil se Mark. ,,Tvůj otec... Ublížil ti nějak?" Zeptal se tiše. Chápu, že mi chtěl jen pomoc ale nepomáhal! Udělal by to ještě horší! Měl jsem toho tak akorad dost.
  ,,Proč tě to Najednou tak zajímá?!" Vyjel jsem po něm. ,,On je už minulost! Všechno, co se stalo je minulost tak to přestaň řešit! Přestan mi to pořád připomínat!" Zůstal na mě trochu zaraženě zírat. Cítil jsem, jak si své drápy zarážím do dlaní a pokusil jsem se zhluboka dýchat abych se zklidnil.
  ,,Minulost je mrtvá." Řekl jsem potom a otočil se k němu zády. ,,Tak jí nech být."

<◇>

  Vrátil jsem se za Nickem a donutil ho vrhnout se na ty úkoly. Marka jsem si už nevšímal. Nechtěl jsem se s ním už bavit. NIKDO mě nebude táhat k mému otci. Prostě nikdo.

<◇>

  Seděl jsem ve škole a četl si. Neměl jsem co dělat, když byl Nick doma. S nikým jiným jsem se tu nebavil. I po tolika letech.
  Ušklíbl jsem se při vzpomínce na hodiny tělocviku. To je jediná hodina, kdy mě vždy k sobě chtěli. Zjistili, že vlezdoprdelky nesnáším, takže se o to ani nepokoušely.
  Byl jsem prostě samotář. Nepotřeboval jsem se s nikým bavit a tím, že jsem po škole neměl většinou co dělat, kromě cvičení a tréningů, jsem se prostě učil.
  ,,Ahoj..." Ozval se trochu nesměle dívčí hlas. Zvedl jsem znuděny pohled. Přede mnou stála hnědá zaječice. Nikdy jsem ji neviděl, tak jsem usoudil, že je nová. Tady v téhle škole bylo naprosto na dením pořadku, že si někdo přišel třeba dva měsíce po zahajení školního roku.
  ,,Co chceš?" Zavrčel jsem ale bylo mi to docela jasný... Naše třída byla plná a Nick, když na mě byl naštvaný, si přesedl, takže vedle mě bylo poslední volne místo...
  ,,Řekli mi, že tady je volno..." Řekla ještě potišeji. Flustrovaně jsem vydechl a vzal svou tažku ze židle. Trochu opatrně se posadila vedle mě.
  Chvili se rozhlížela a několikrát jsem ucítil, jak mi čumí přes rameno. Otočil jsem se na ní a sledoval, jak rychle uhla pohledem.
  ,,Maš nějaký problém?" Zeptal jsem se znuděně.
  ,,N-ne..." Vykoktala trochu zaraženě. Potom však rychle zatřasla hlavou, nejspíš, aby se vzpamatovala a pohledla na mě. ,,Sním se podívat, co berete?" Zeptala se.
  Mlčky jsem přikyvl a přisunul k ní sešit. ,,Díky Zaine." Řekla a já se zarazil.
  ,,Jak sakra znaš mé jméno?" Zavrčel jsem a podezíravě se na ní podíval.