Těžký život

126.kapitola- Tebe znám...

  ,,Ty..?" Vydechla překvapeně. Já jen zarytě mlčel. Kde byla, když jsem jí potřeboval? Vys*ala se na mě! Nechala by mě chcípnout! Neměl jsem jí vůbec pomáhat...
  ,,Prcku..?" Oslovila mě. Pro ní jsem neměl jméno. Když jsem jí ho tehdy chtěl říct, řekla, že to jméno mi už nepatří. Pro ní jsem byl prcek nebo škvrně. Nikdy mě neoslovila jinak. Proto jsem své jméno zapoměl... Vždy říkala, že to, co mi daly rodiče už není moje a že si musím své nové jmeno zasloužit...
  ,,Měl jsem se na tebe vykašlat, stejně jako ses ty vykašlala na mě..." Zavrčel jsem a pustil jí. Prudce jsem se otočil a vydal se pryč. Že já jsem furt tak hodný!
  Vydal jsem se dál ani nevím kam. Bylo mi to jedno. Prostě jsem se musel nějak zklidnit. A v tom mi vždy pomohl pohyb...
  Netrvalo však dlouho, a Někdo mě doběhl. Podrážděně jsem zavrčel.
  ,,Prcku počkej!" Doběhla mě Rous a já se na ní otočil. Narovnal jsem se, zvedl uši a nahodil jsem přísný výraz. Byli jsme teď stejně vysocí ale už od pohledu bylo vidět, kdo z nás je tady ten silnější.
  A ona to poznala. Zarazila se a trochu ucouvla. Najednou jí ta odvaha přešla. Všichni si na mě dovolovali, protože jsem se nechal. Ale teď už né.
  ,,Pokud sis toho ještě nevšimla, jsem vyšší než ty." Zavrčel jsem. Nebyla to sice pravda, ale teď to tak opravdu vypadalo...
  ,,Já tě tehdy nechtěla opustit. Naštval jsi mě ale já čekala, že půjdeš hned za mnou... Jako vždycky... Ale když se tak nestalo, nemohla jsem za tebou jít... To by sis potom myslel, že si můžeš diktovat, co budeš chtít..."
  ,,Tohle si vypravěj někomu jinému." Zavrčel jsem. ,,Já nejsem tak blbej, jak si myslíš..." Otočil jsem se že půjdu dál.
  ,,Ty jsi nikdy nebyl hloupý..." Zamumlala. Ani nevím, co mě tu ještě drželo ale zůstal jsem stát. Možná to byl tón jejího hlasu...
  ,,Byl jsi sice malý, a né všemu jsi rozuměl, ale vždy jsi si uměl najít cestu... Omlouvám se. Měla jsem brát v potaz, jak malý a bezmocný jsi tehdy byl..."
  Bezmocný... Při tom slově jsem se musel ušklíbnout a opět se k ní pomalu otočit.
  ,,Bezmocný..." Zašeptal jsem pomalu. ,,Nikdy jsi nevěděla, jaké to je. Nikdo z vás všech nevěděl, jaké to je být malý králík mezi dětmi, co si hrají na dospělé..." Teď jsem se k ní otočil čelem a rychle překonal tu malou vzdálenost mezi náma.
  Bylo vidět, jak ztuhla. Děsil jsem jí. Ztěží jsem si držel kamennou tvář. Dral se mi do obličeje úšklebek. Kdysy jsem se já bál jí... Teď zakusí to samé.
  ,,Byl jsem najivní, ale to je teď minulost." Začínal jsem jí tlačit ke zdi. Od té doby, co jsem začal chodit na umění boje a sebeobrany jsem dost zesílil. Byl jsem nejlepší v naší třídě. Nebyl tam nikdo, kdo by mě porazil. Tedy pochopitelně až na Mistra... Všechny to štvalo, ale bylo to tak. Protože já u boje i myslel. Nezpoléhal jsem se jen na sílu a velikost.
  Uvěznil jsem jí mezi mnou a zdí. Nepřestaval jsem se jí při tom dívat do očí. Tak, jako se lovec dívá na svou kořist. A kořist byla vyděšená k smrti.
  Znechuceně jsem si odfrkl a odstoupil. ,,Nehraj si přede mnou na něco, co jsi nikdy nebyla. Neděláš nic, z čeho bys neměla prospěch." Byla šokovaná. Zřejmě jí nikdo ještě neprokoukl. Né tak rychle. Ale já jí už znal. Možná mi bylo jen deset, ale tyhle věci jsem chápal řekl bych dokonala. Všechny tyhle sviňá*ny podniknuté jen za vlastním prospěchem...
  ,,Nikdy tě nic jiného než ty sama nezajímalo tak to nezkoušej na mě." Zavrčel jsem a vydal se pryč. Už za mnou nešla. I ona pochopila, že na mě nemá.
  Akorat že teď jsem byl nas*aný ještě víc!

<◇>

  Už se začínalo stmívat. Seděl jsem na požárním schodišti a čuměl někam do blba. Jak se to město za tak krádkou dobu vzpamatovalo? Tam, kde kdysi nefungovala ani světla teď zážili nejrůznější neonové cedule a billboardy... Na každým druhým rohu se něco stavělo...
  Když jsem skončil na ulici, byla kryze. Na ulici skončilo spousty lidí i dětí, na které jejich rodiče prostě neměli, a tak se jich zbavili...
  Teď to však bylo jiné. Město opět ožívalo. Zda však půjde správnym směrem ukáže až čas...
  Zkončit na ulici teď, bylo by to snadnější ale rychleji bych se asi dostal do siritčince... Ten je prý taky jiný, ale to nemohu posoudit... Nebyl jsem tam a o naštěvu tam toho opravdu nestojím...
  Z jednoho okna nade mnou hrála nějaká hudba. Jistě byla slyšet i dolů... Byla dost nahlas, ale mě se to líbilo. Nevím, co to bylo ale zvlaštně mě to uklidňovalo... I když asi vůbec uklidňující být neměla... No, na mě působí vše jinak...
  Pohlédl jsem dolů a zpatřil něco, co jsem nečekal...
  Nick... Nechápal jsem, co tu dělal. Můj b... Ne... Vlastně teď už né...
  Zůstal jsem ho ze zhora pozorovat. Proč tu byl? Měl snad výčitky svědomí? Nebo si uvědomil, že z toho bude průšvih? Nevím, co to se mnou najednou bylo. Už jsem nechtěl být tím hodným králíčkem, který pro všechny dělal co mohl, a pro něj nikdo nic. Proč bych na něj měl být hodný? Já se snažil, to on né...