Těžký život

13.kapitola- Přítel či hrozba?

  Naomi se tehdy raději brzy vrátila k Belle. Kdyby se vzbudila Bella nebo Lola... Byl by problém. Vznikly tu takové dva tábory. Jednomu velela Bella, druhému Lola a já s Naomi jsme museli mlčky poslouchat rozkazy...
  Zavřel jsem oči a pokusil se usnout. Brzy mě však vyrušily další kroky. Pootevřel jsem jedno oko. Ke mně se blížila stále mokrá Lola. Nevypadala moc nadšeně. Raději jsem dál dělal, že spím. Mlčky vylezla na trubky a usnula.
  Nenápadně jsem se podíval na Naomi, ale i ona už spala opřená o Bellu. Byly pořád spolu. Byly to opravdové kamarádky, navzájem si pomáhaly a podporovaly jedna druhou.
  Podíval jsem se nad sebe, ale to jediné, co jsem z Loly uviděl, byl její bílý ocas s oranžovým koncem. Povzdechl jsem si a pokusil se usnout. Kéž bych to samé mohl říct o mně a Lole...

<◇>

  Šel jsem za Lolou mokrými ulicemi města. Déšť přes noc už ustal, ale pořád bylo vše mokré.
  Už asi po desáté jsem se celý otřásl, abych ze svého kožíšku dostal vodu, ale jakmile se mi to aspoň trochu povedlo, hned se tam usadily nové kapky. Bylo to zkrátka beznadějné.
  Přes mlhu všude kolem jsem Lolu ani neviděl. Vstali jsme dneska hodně brzo.
  ,,Lolo? K-kam to jdeme?" Zeptám se trochu přiškrceně. Ona se na mě otočila a zamračila se.
  ,,Co jsem ti říkala o tom koktání?" Zavrčela na mě a já hned stuhl. Roztřásl jsem se a na sucho polkl.
  ,,Že to nesnášíš..." Zašeptal jsem a svěsil hlavu. Udělal jsem chybu. Vím, co bude následovat.
  ,,Přesně tak." Došla ke mně a přejela mi rukou po zádech. Ucítil jsem bolest, jak přejela prsty po starých ránách. Zatím to však nic nebylo.
  ,,Příště si dej větší pozor." Zašeptala mi do ucha. ,,Chceš přeci se mnou zůstat, né?"
  ,,Ano, chci." Řekl jsem okamžitě a narovnal se. Byl jsem připravený téměř na všechno.
  ,,Fajn." Řekla a vydala se dál. Oddechl jsem si. Vyšel jsem z toho ještě dobře... Raději jsem po cestě už nic neříkal. Takové štěstí bych nemusel mít dvakrát.
  Lola mě dovedla až na nějaké náměstí. Tady jsem ještě nebyl. Stejně, jako u toho předchozího, kam jsme občas šli, tu však byl park. Ale lidí tu moc nebylo. Spíše děti...
Nechápal jsem, proč jich tu je tolik. Byly různě staré a mezi nimi byly i děti mého věku. Převážně to byly medvědi, lišky a psi, ale našly se i kočky a pár králíků... Nechápavě jsem se podíval na Lolu. Proč mě sem dovedla?
  ,,Lolo? Co tu děláme?" Zeptal jsem se nejistě. Nevěděl jsem, co od ní čekat. Ani se na mě nepodívala, stále sledovala něco v tom davu. Náhle se ozval zvláštní zvuk a všechny děti zmizely ve velké budově.
  Když odešly i poslední děti, Lola se na mě otočila a řekla ,,Dneska si dělej co chceš. V poledne si sem pro tebe přijdu a běda ti, jestli tu nebudeš!" Přikrčil jsem se a ona odešla. Chvíli jsem tam stál a čekal, jestli se nevrátí. Čekal jsem, že se každou chvíli otočí a řekne že mám jít za ní, ale tak se nestalo.
Když potom zmizela za rohem budovy, osaměl jsem. Tohle ještě nikdy neudělala... Vždycky mi dala nějaký úkol.
  Vydal jsem se do toho parku. Byly v něm krásné vysoké stromy a zelená tráva. Sedl jsem si na trávu, odkud jsem viděl na místo, kde mě Lola nechala a čekal.

<◇>

  Slunce už bylo vysoko na nebi a Lola nikde... Zato z té budovy začaly vycházet děti. Raději jsem se schoval, když některé zamířily do parku.
  Smály se a vesele se o něčem bavily. Pozoroval jsem je zpoza stromu. Kéž bych se k nim mohl přidat... Ale to nešlo. Nepatřil jsem k nim. Odehnaly by mě od sebe a smály by se mi. A pokud ne oni, tak jejich rodiče. Tam mi to Lola říkala... Tak to říkali všichni...
  Rodiče byli skoro stejně nebezpeční jako policisté. Musel jsem se jim vyhýbat. Neměli rádi, když se někdo bavil s jejich dětmi a už obzvlášť někdo jako my...
  Najednou jsem si všiml záblesku žluté srsti. Rychle jsem se tím směrem podíval. Byl to ten samý žlutý medvídek, který mi tehdy pomohl!
  Nahmatal jsem na krku ten zub. Teď mám konečně tu možnost mu ho vrátit! Rozhlédl jsem se po okolí, ale neviděl žádné dospělé. To bylo divné. Kde jsou děti, musí být i rodiče, ne?
  On se posadil na trávu jen kus od místa,  kde jsem před tím seděl já. Dál od ostatních,  to se mi hodilo!
  Velmi opatrně, aby mě nikdo neviděl, jsem se dostal do keřů za ním. Když jsem do nich ale vlezl, udělal jsem rámus. Větve zašustily a on se otočil. Vstal a vydal se ke keři. Došel až k němu a zvolal
  ,,Je tam někdo?" Zamračil se. ,,Tohle není vtipný! Dejte mi už konečně pokoj!" Naštvaně zavrčel a vběhl do keře.
Překvapeně jsem zavrávolal a když jsem se mu jen tak tak vyhl, spadl jsem na zem. Tyčil se nade mnou s naštvaným výrazem. Ani nevím, kdy a kde se mu v tlapce objevil klacek, ale najednou ho měl.
  Lola měla pravdu, pomyslel jsem si a raději zavřel oči. Měl jsem se od nich držet dál...