Těžký život

77.kapitola- Pomohl jsem mu..?

  Nakonec jsem skončil u chladného obkladu. Opravdu jsem nevěděl co dělat ale něco mi říkalo, že by takto horký být neměl. Jakoby vzpomínka...
  ,,Srazíme horečku, a hned ti bude líp..." Ani nevím, odkud se tato vzpomínka brala. Ten hlas jsem nepoznával. Byl však tak milý... Možná patřil mé mámě ale... Nevím, nemůžu si už ani pořádně vybavit jak vypadala. Vím jen, že to byla žlutá králičice... Už si ale ani nepamatuji jaký odstín žluté to mohl být...
  Pokaždé, když jsem se snažil vybavit si její tvář jsem měl vše jakoby v mlze...
  Bylo mi z toho na nic. Už si ani nepamatuji jak vypadala moje maminka...
  Zavrtěl jsem rychle hlavou a tím tyhle myšlenky zahnal. Opět jsem si přivodil lehkou bolest hlavy ale toho jsem si už moc nevšímal.
  Vedle mě se ozvalo zaskučení. Okamžitě jsem zvedl uši a pohlédl na toho bílého psa. Konečně se začal probírat!
  Těžce otevřel své oči a zřejmě se snažil v této tmě něco vidět. Vzal jsem mu z čela cár hadru co jsem tu našel a opět ho namočil ve studené vodě. Byla sice trochu špinavá ale... Ale co? Stejně to byl jediny zdroj vody zde.
  ,,Co..." Začal dost vyčerpaně ale zarazil se, když jsem mu na čelo opět položil ten hadr. ,,Co to děláš...?" Zachraptěl a pokusil se rukou ten hadr sundat. S těží však tu ruku zvedl.
  ,,Snažím se ti ulevit, tak si to lazkavě na tom čele nech." Řekl jsem unaveně, vzal jeho ruku a přitlačil ji opět k zemi.
  ,,Proč... proč tohle dě..." Chytl jsem ho za čumák a tím ho donutil mlčet.
  ,,Nemluv. Zbytečně se nevyčerpávej." Řekl jsem jen a přiložil mu ruku na čelo. V duchu jsem se musel pousmát. Povedlo se to. Už nebyl tak horký. Teď mohu jen doufat že jsem neudělal chybu...
  ,,Děkuju..." Zachraptěl. Neodpovídal jsem. Jen jsem uhl pohledem a zahleděl se někam do blba.
  ,,Jak ti je?" Zeptal jsem se po delší době. No, delší... Nevěděl jsem jak dlouhá doba uběhla. Tady čas neexistoval...
  Všiml jsem si jeho překvapení. Byl zmatený. Asi nečekal, že mu budu pomáhat...
  ,,Je mi líp..." Zamumlal. Bylo to trochu slyšet i na jeho hlase. Stále chraptil, ale už mohl relativně normálně mluvit ve větách aniž by se zadýchával. ,,Proč jsi my vlastně pomohl?"
  Neodpovídal jsem. Jen jsem dál hleděl před sebe. Co jsem mu také měl říct? Že my ho bylo líto? Že jsem nevydržel dívat se na to, jak trpý? Že takový prostě nejsem a musel jsem mu pomoct? Už předtím jsem se rozhodl, že se mu s ničím svěřovat nebudu.
  ,,Springu..?" Řekl trochu nejistě po chvili, co ani jeden z nás nic neříkal. Těžce se vytáhl do sedu a upřel na mě své, lehce zakalené oči. Asi se mi to jen zdálo, ale vypadalo to že jsou kalnější než kdy jindy.
  ,,Co jsi najednou tak zkrotl?" Zavrčel jsem opět trochu podrážděně. ,,Nejsem snad pro tebe jen zloděj?!" Neměl jsem prostě náladu. Vždyť oba stejně brzy chcípnem...
  Viděl jsem jak sklopil uši a zadíval se do země. Viděl jsem jeho smutek. A bylo mi ještě víc nanic než předtím. Povzdechl jsem si a sklopil uši.
  ,,Ty jsi mi přeci také pomohl... A nezačinej zas s tím, že by ti za to jinak ublížil. Neudělal by to, a ubližuje ti tak i tak." Ani jsem na něj nepohledl když jsem to říkal. Nemohl jsem se dívat do těch jeho prázdných očí.
  ,,Mrzí mě, jak jsme se k tobě všichni tehdy zachovali..." Zamumlal a sklopil pohled. ,,Shadow tě k tomu tehdy donutil a navíc... Kdo někdy něco neukrad?"
  ,,Hm..." Opravdu jsem neměl náladu mluvit. Byl jsem unavený. Nevím sice, jak dlouho už tu jsem ale zatím jsem toho moc nenaspal...
  Pomalu mi klesala víčka a já se ponořil do dlouho potřebného spánku...

<◇>

  Opět jsem se probudil opřený o rameno toho psa. Už jsem se chtěl odtáhnout ale ve chvíli, kdy jsem se natáhl abych tak učinil mě k sobě přitáhl. Ani jsem si neuvědomil že měl okolo mě obmotanou ruku.
  ,,Jen spi, už jsi to potřeboval..." Nechápaně jsem na něj pohlédl. Co to právě vypustil z pusy?
  On se na mě místo odpovědi na mou nevyřčenou otázku jen lehce pousmál. ,,Jsem Ethan [Ítn]." (Pokud se to píše jinak, klidně mi to napište ať to můžu napravit) Konečně se představil. Nevěděl jsem co na to říct. Mé jméno přeci jen už znal...
  ,,Hele..." Pokračoval poté, co jsem dlouho mlčel a jen na něj nechápavě zíral. ,,Vím, že jsem se k tobě předtím choval hnusně... Jak tady, tak i tam ale... Máš dobré srdce... Promiň... Měli jsme si nejdřív zjistit jaký doopravdy jsi než jsme tě odsoudili za jednu věc..."
  Zaraženě jsem na něj hleděl. C-co..? Je mu to líto? Vážně? Opravdu..?
  Zamračil jsem se a pohlédl na něj zkoumavím pohledem. Dobré srdce? No jo, tys tam nebyl potom, co mě Shadow opustil... Já nejsem dobrý...
  Hledal jsem v jeho očích faleš a přetvážku ale... Našel jsem jen opravdovou proviněnost...
  Když si všiml mého zamračeného výrazu, ztáhl uši. Vypadal rozhozeně. Asi si myslel že jsem na něj za to naštvaný...
  Už se nadechoval že něco řekne ale zastavil jsem ho pokynutím ruky. Trochu až viděšeně se na mě podíval.
  ,,V pohodě. Jsem už zvyklý..." Chtěl jsem ho uklidnit aby se necítil tak špatně ale vypadalo to že teď to bylo ještě horší... Svěsil ramena a sklopil hlavu k zemi.
  Dop*dele tak co mám říct abych mu trochu zvedl náladu?!
  ,,Mrzí mě, že to tak bereš..." Zamumlal. Povzdechl jsem si. Tohle už mě vážně nebaví...
  ,,Kdy jsi naposledy spal? Meleš docela velký s*ačky..." Zavrčel jsem. ,,Hele, žil jsem na ulici dlouho předtím než jsem se dostal do toho sirotčince. Jsem zvyklý na polest, psychyckou i fyzickou, tak to prostě neřeš." Pokrčil jsem rameny. Necítil jsem se tak bezstarostně, ale nemělo smysl mu řikat pravdu...
  ,,Ty jsi žil na ulici?" Pohledl na mě nechápavě. Ten pohled jsem mu opětoval a opět pokrčil rameny.
  ,,Jo... Proč?"