Těžký život

129.kapitola- Omluvy

  Spolu jsme od tamtud vypadly dřív, než jim stihlo dojít, že zas tak nebezpečný nejsem...
  Podpíral jsem Nicka, jinak by moc daleko nedošel... Bylo vidět, že ho to hodně bolí... Byl jsem na sebe naštvaný. Kdybych tehdy Enarda nenapadl, nic z toho by se nestalo.
  Dřív než jsme vylezly na hlavní ulici jsem si pořadně otřel krev z mé srsti. Aby mě znovu poslaly do blázince bylo to poslední, co jsem potřeboval...
  Nick mě vedl za mámou. Přijely sem, protože jsem kus odsud jsem předtím bydlel. Se Shadem... Kde tomu bylo teď konec..? Podle všeho ani nevěděl, že jsem naživu...
  V tomhle městě ho už nic nedrželo... Mohl jsem jen doufat, že je v pořádku...
  Kolikrát už jsem měl noční můru o tom, co všechno se mu stalo... Spoustukrát se mi zdálo, že na mě byl naštvaný... Že mě už nikdy nechtěl vidět za to, že jsem na něj zapoměl...
  Ale tak to nebylo... Zavrtěl jsem hlavou. Téměř každý den jsem měl noční můry. Nebylo to příjemné, ale stalo se to pro mě prostě normální... Ale sny o Shadovy byli vždy nepříjemné... Vracel jsem se v nich do sirotčince... Do dob, kdy se ke mě Shad choval... Jinak než poté...
  Ty sny mi vadili asi nejvíc... Spolu s těmi, se kterými jsem se vracel až do dob před tímhle vším...
  Viděl jsem v nich svou maminku... Svou Pravou maminku... Nikdy jsem jí však neviděl do tváře... A když už jo, viděl jsem jí rozmazaně... Nemohl jsem jí vidět...
  Ty sny jsem taky neměl rád... Ale musel jsem se s nimi naučit žít...
  Svěsil jsem uši. Vždy, když jsem si na tohle vzpoměl jsem měl potom špatnou náladu...
  Od přemýšlení mě přerušil jeden známí hlas... Vlastně dva...
  ,,Nejdřív se mi stratí Zain, a teď i Nick..." Uslyšel jsem jí téměř brečet a začal se za svou lehkomyslnost nenávidět. Jak jsem jí to mohl udělat..? ,,Co jsem to za matku?!" Ta nejlepší na světě...
  ,,Klid, jistě se oba najdou." Ozval se Mark. ,,Zain se o sebe umí postarat a Nick jistě nebude daleko." Teď mi bylo až blbé tam jít ale jakmile jsme zahli za roh a já zpatřil mámu se slzami v očích, nemohl jsem zase zmizet. Ještě nikdy jsem jí neviděl brečet...
  Došli, v Nickově případě dobelhali, jsme se až k nim. Mark měl plné ruce práce s utěšováním mámi takže si nás nevšimli.
  Nevěděl jsem, co mám říct. Ať bych řekl cokoliv, nikdy to nebude stačit na oprávnění mé hlouposti... Proto jsem jí místo slov pevně objal.
  ,,Promiň..." Zašeptal jsem. Cítil jsem, jak nejprve překvapeně ztuhla, ale rychle mě také objala. Skoro mě až ve svém obětí umačkala ale nic jsem nenamítal.
  ,,Ach Zaine..." Vydechla. ,,Tohle už mi nikdy nedělej..." Zašeptala. Stáhl jsem uši a odtáhl se od ní.
  ,,Moc se omlouvám... Byla to blbost..." Zašeptal jsem. Mamka si ještě přitáhla k sobě Nicka a potom i mě.
  ,,Hlavně mi už nikam neutíkejte..."

<◇>

  Přišel jsem domů z tréningu. Mamka byla ještě v práci. Vydal jsem se rovnou do Nickova pokoje. Už to byli tři dny. Nick naštěstí nebyl moc vážně zraněný ale i tak měl zůstat nějakou dobu doma. A že by mu to nějak moc vadilo se rozhodně říct nedalo...
  Zastavil jsem se před jeho pokojem a zaklepal. Chvíli jsem počkal a pak jsem otevřel pomalu dveře.
  ,,Ahoj Nicku..." Začal jsem. Nick seděl na postely a koukal do mobilu. Kolem sebe měl na postely par misek a talířů a bylo mi celkem jasné, že máma mu to tam nedonesla... Určitě né všechno...
  Na noze, na kterou nemohl předtím došlapnout měl něco jako sádru... Při pohledu na ní jsem ztáhl uši. Nic by se nestalo kdybych nebyl takovy idiot...
  ,,Ahoj Zaine!" Okamžitě se na mě usmál Nick a odložil mobil. ,,Konečně jsi tu! Strašně jsem se nudil..." Zamumlal a já se trochu pousmál. Alespoň že mi to nevyčítá...
  Došel jsem až k němu a posadil se vedle něj. ,,Jsi tu sám?" Zeptal jsem se překvapeně. Máma nás nikdy nechtěla nechávat doma samotné...
  ,,Jo! Poprvé! Taky už bylo na čase... Vždyť je nám deset, umíme se o sebe postarat!" Pohled mi na sekundu spadl na jeho zraněnou nohu.
  ,,Jo..." Zamumlal jsem. ,,Ale máma se o nás prostě jen bojí."
  ,,Ale je to blbý... Všichni už chodí domů sami jen my musíme čekat na mámu... Navíc... Ty chodíš sám na ty tvý zapasy, tak proč nás nenechá chodit ze školy? Vždyť je to blízko..."
  ,,Nejsou to zápasy..." Rychle jsem ho opravil. ,,Můžeme jí to potom opatrně říct ale teď asi né..." Zamumlal jsem. Mamka z toho co jsme předvedly byla docela špatná... Chvíli mi chtěla i za trest zakazat chodit na tréningy ale naštěsti jí to Mark rozmluvil.
  ,,Hele..." Řekl jsem. Raději jsem se rozhodl změnit téma a hrábl po mé tažce. ,,Přinesl jsem ti úkoly..."
  Nick unaveně vydechl a padl zady do postele... ,,To je fakt bezva, že?" Řekl ironicky. Zavrtěl jsem nad ním hlavou a vytáhl sešit z matiky.
  ,,Nadiktuju ti příklady, dobře?" Řekl jsem a začal listovat sešitem.
  ,,A nechceš mi nadiktovat i vysledky?" Nick seděl vedle mě a opíral se rukama o postel za ním. Na jeho pohledu bylo jasné, že by udělal cokoliv jiného.
  ,,O čem by to potom bylo?" Ušklíbl jsem se.
  ,,Vždyť víš, že mi to nejde..." Zabručel Nick. ,,Né všichni jsou takovy inteligenti jako ty." Musel jsem se tomu zasmát.
  ,,Já? To tak." Měl jsem vždycky problemy se začlenit a tak jsem se místo kecání s ostatními prostě učil...
  ,,Ty seš na tohle prostě dobrej..."
  ,,Ne, jen se učím. Klidně ti pomužu. Co nechápeš?" Zeptal jsem se ho.
  ,,Všechno..." Znovu padl do postele. ,,Dej to ode mě pryc, dělá se mi z toho blbě..." Protočil jsem nad ním očima.
  ,,Herečko..." Utrousil jsem ale s úsměvem. ,,Jestli ti je z něčeho špatně tak z toho, co všechno jsi do sebe nacpal." Poukazal jsem na par misek, v kterých byli nejspíš nějaké sladkosti a ušklíbl se. ,,Do kuchyně jít můžeš ale do školy ne." Bylo mi celkem jasné že mu tohle všechno máma nedovolila ale přesně kvůli tomu, že jsem to minule řešil jsme se pohadali...
  ,,Řekl to doktor." Hajil se Nick. ,,A neřikej to mamě, měl jsem jen hlad..."
  ,,Spíš chuť." Poznamenal jsem ale dál to neřešil. Najednou jsem však zaslechl ťukání na dveře. Překvapeně jsem tam pohlédl a zpatřil ve dveřích Marka...

  Chtěla bych poděkovat DarkSpringtrap666 za fanart a také za to, že umí skvěle zvednout náladu i jen pár slovy.