Těžký život

137.kapitola- Mohla to být pravda?

(Do kapitoly 133 jsem přidala obrázek. Je tak trochu o ničem, ale prostě se mi chtělo...)

  Seděl jsem ve své lavici. Byl jsem... Trochu nervózní... Vůbec jsem nevěděl, co si mám o tom včerejšku myslet...
  Chovají se snad takhle kamarádi? Jako.. Kamarádka ke kamarádovy? Doufal jsem že ano... Teda... Teď to vyznělo asi blbě ale...
  Prostě jsem nevěděl, co si o tom mám myslet! Nikdy jsem se moc s nikým nepřátelil, tak to prostě nevím...
  ,,Čau Zaine." Ozvalo se vedle mě a já sebou trochu cukl. Téměř okamžitě se ozval smích. Ale nebyl to takový ten nepříjemný, výsměšný... Tenhle byl jiný... Mírnější a přátelštější... ,,Zase nějak mimo né?"
  Slabě jsem se usmál. ,,Jo... T-trochu..." Uhl jsem pohledem a cítil, jak mi trochu hoří tváře...
  Když jsem pohlédl jinam, všiml jsem si, jak na nás nějaká partička blbě čumí. Odhalil jsem své zuby v náznaku vrčení a oni se hned začali dívat jinam. Nikdo na nás nebude čumět jak na idioty...
  ,,Zaine..." Hned se ozvala Laila. Její hlas zněl teď... Tak jinak. Jako by mě snad kárala! ,,Neměl by ses k nim takhle chovat..."
  ,,Hm..." Zamručel jsem a pohled zaryl do desky stolu. Nastalo trapné ticho, které mezi námi panovalo skoro celý den. Pořád jsem čekal, že to někomu řekne. Že se mi všichni začnou smát nebo mi nadávat do zrůdy...
  Byl jsem na to připravený celý den ale nic se nestalo...
  Šel jsem pomalu domů a přemýšlel, kdy to začne. Třeba už teď na mě něco chystají... Stále ve mě narůstal ten strach. Proč jsem jí to sakra řekl?!
  Byl jsem unavený, celou noc jsem nespal... Nemohl jsem. Na to jsem se až moc bál. Dokonce jsem přemýšlel o tom že bych do školy vůbec nešel. Ale mamka mi věřila a já...
  Já jí nechtěl podvádět.
  Najednou mě něco popadlo za ruku a zatahalo to. Překvapeně jsem zvedl pohled a uviděl Lailu, jak mě táhne dál od cesty. Ani jsem si nevšiml, že jsem zamířil do parku...
  ,,L-lailo..? Děje se něco..?" Zeptal jsem se trochu zaraženě když jsme se ocitly mezi stromy. Teď nás z cesty nebylo vidět.
  Nervózně jsem se rozhlédl. Teď to začne..? Určitě... Uvěřil jsem jí a ona mě podvedla... Už jsem očekával že se ze všech stran vynoří nějací kluci a zmlátí mě. Velké skupině bych se neubránil.
  Nikde nikdo ale nebyl... Zatím...
  ,,Ano Zaine..." Začela Laila a pustila mě. Přitom si dlouze povzdechla. ,,Chtěla jsem si s tebou promluvit... O včerejšku..."
  ,,J-jasně..." Ani nevím proč jsem byl tak nervózní... ,,Nic jsem neviděl, nic se nestalo. Jasně, chápu..." Zamumlal jsem. Samozřejmě. Prostě lituje toho, že mě vůbec objala... Natož pak...
  ,,Co? Ne!" Vykřikla rychle a já sebou trochu cukl.
  ,,Ne..?" Dostal jsem ze sebe zmateně. Tak co by potom chtěla řešit..?
  ,,Ne..." Vydechla a zavřela oči. Když je znovu otevřela, pohledla na mě odhodlaným pohledem. ,,Jsi skvělý Zaine ale máš jednu dost špatnou vlastnost, která tě brzdí..." Překvapeně jsem zamrkal a stáhl uši. Uhl jsem pohledem.
  ,,Že jsem moc najivní co?" Zamumlal jsem a připravoval se na to, že sem brzy vrazí nějaká banda a vrhne se na mě. Proč to vůbec tak protahuje..?
  Jak mě vůbec napadlo že by se se mnou chtěla bavit tak hezká a hodná holka..? Ta by si klidně mohla kolem každého prstu někoho omotat jak nějaké pejsky tak proč by strácela čas se mnou..?
  ,,Ne. Že si nevěříš." Řekla a já na ní překvapeně pohlédl. C-co...?
  ,,Jak to mys..." Dřív, než jsem to stihl doříct se ke mě natáhla a... Umlčela mě...
  Úplně jsem ztuhl a vytřeštil oči. Chvíli mi to trvalo než mi došlo, co právě udělala...
  Ona mě... Vážně políbila..? Já jsem se zbláznil?
  Odtáhla se ode mě a naše pohledy se setkali. Můj zmatený a její trochu nesmělý.
  ,,Nevěřil sis..." Zamumlala tiše. ,,Tak jsem to vzala do vlastních rukou..." To bylo snad poprvé, co jsem v jejím hlase neslyšel tu jistotu, ktará pro ní byla většinou tak tipická...
  A to, co následovalo mi asi navždy změnilo život...

<◇>

  Ležel jsem ve své postely. Nespal jsem. Jen jsem zíral do stropu a přemýšlel.
  Stále jsem zpracovával to, co se odehrálo v tom parku. Stále jsem tomu nemohl uvěřit...
  Já... Chodím s Lailou... Byl jsem z toho tak zmatený... Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat!
  Laila je moc hodná ale... Vážně tohle chci? Vždyť já ani neznám lasku... Co když jí něco udělám?! Nějak jí zklamu... Ublížím...
  V něčem měla pravdu. Nevěřím si... Ale to bylo proto, že já skoro vždycky někomu nějak ublížím! A když teď vím, co ke mě cítí, bál jsem se ještě víc...
  Tedy, pokud to myslí upřímně. Může si se mnou jen hrát... Některé holky jsou takové... Zlé ale...
  Nevěřím, že je taková i Laila. Teď už né... Sice jsem se předtím bál, že na mě něco chystá, ale to jsem byl nervózní... V tu chvíli bych si to asi myslel i o Nickovy a ten by mi nikdy nic neudělal...
  Byl jsem ze svých pocitů zmatený. Opravdu hodně zmatený! Vždyť já na tohle ani nevěřil! Uvnitř jsem se smál všem těm najivkám, kteří si myslí, že jejich vztah bude dokonalý a bude trvat navždy. Přišly mi trapné všechny ty příběhy v knihách se šťastným koncem ale...
  Když jsem byl s ní, cítil jsem se jinak... Tehdy jsem nechtěl, aby seděla jinde... Chtěl jsem se s ní bavit ale zároveň...
  Zaroveň jsem se bál. Nikdy jsem se s holkou moc nebavil. Myslel jsem si, že chci, aby mlčela. Aby tam byl opět ten klid co předtím ale jakmile se tak stalo...
  Chybělo mi to. Najednou jsem chtěl, aby na mě opět mluvila. Klidně aby si ze mě i dělala srandu! Nevadilo by mi to, jen abych si s ní mohl povídat...
  Asi jsem si to ani neuvědomil, nebo jsem si to nechtěl přiznat...
  Ale asi to byla pravda... Asi jí vážně mám rád...

  Tohle jste chtěli skoro všichni tak si to užijde 😅
  Popravdě, tohle mi moc psát nejde, tak se omlouvám, že to zdaleka není dokonalé.
  Trochu se tu peru s menším problémem... Když Zain utekl, bylo mu deset, teď mu může být tak maximálně jedenáct ale...
  Já ho popravdě potřebuju už patnáctiletého... 😅
  Takže, chci vám jen oznámit, že jsem ho udělala trochu starším. Místo v deseti utekl ve třinácti. Chtěla jsem to vyřešit trochu jinak ale bohužel se mi to nepodařilo. Ta blbost se mi víc hodila k desetiletému než třinactiletému ale snad vám to nebude vadit...
  Omlouvam se...