Těžký život

152.kapitola- Zase zde...

  Mám pro vás další postavu... Samozřejmě se mi už tolik nepovedla no...
  Ale snažila jsem se

(Omlouvám se, ale nejde to dát jinak)

  A byla bych ráda, kdyby jste mi do komentářů napsaly vaše nejoblíbenější postavy. (Pokud možno víc než jenom Springa/Zaina 😅)

  Zase zde... Opět v téhle prázdné bílé místnosti. Jediný rozdíl, který jsem zaznamenal byla maska, kterou jsem měl na čumáku. Plně jsem cítil popruhy, které mi jí držely na hlavě. Jako bych měl náhubek...
  Zíral jsem do stropu a snažil se toho pocitu zbavit. Soustředil jsem se na svůj dech, který byl díky té mazce ještě hlasitější.
  Prý mi vypumpovaly žaludek, možná proto mi bylo tak na nic... Obávám se však, že to nebude Ten důvod...
  Mámě jsem opět ublížil... Ani nevím, co mě to napadlo. Měl jsem to udělat někde venku.
  Proč mám takovou smůlu, že mě vždycky nějak zachrání? Kolikrát už jsem byl na pokraji smrti..? A vždycky mě z toho dostaly...
  Nechají si mě prý na pozorování. Takže tu budu ještě déle, než předtím. A co mě čekalo potom? Další terapie. Další prášky... Jen mě tentokrát budou víc hlídat...
  Co je tohle za život..? Ve škole mě mají za uchyla a zrůdu. Můj bratr mě ma za uchyla a zrůdu... Mámě jen ubližuji... A všechny ty, které jsem Ještě měl jsem ztratil...
  Do očí se mi draly slzy. Proč mě nemůžou nechat konečně zemřít..? Já už chci mít tohle utrpení za sebou!
  Kdo mě tu ještě chce, že mi nedivolí v klidu odejít...?

<◇>

  Byl jsem doma už pár dní... Máma si kvůli mě vzala volno... Aby mohla být se mnou ty posledni chvíle...
  Ani už nespím... Jen sedím na své postely a civím do zdi prazdným pohledem. Když se plahočím po domě, občas se dokonce leknu svého vlastního odrazu...
  Toužebně hledím na ty fotky, kde bylo všechno dobré. Kde se spolu s Nickem smějeme, kde jsme šťastní. Dnes se mnou Nick odmítá být i jen v jedné místnosti...
  O všechno jsem přišel, o všechno mě připravila... Donitila mě důvěřovat jí a pak mi vrazila kudlu do zad...
  Vše nebezpečné bylo z mého pokoje odstraněno. Myslím, že kdyby mohla, obalila by mě polštáři a izolepou... Stejně bylo spoustu způsobů, jak to ukončit...
  Udusit se polštářem, omlátit si hlavu o zeď, zničit okno a použít střeby... Ať už na pořezání nebo je i třeba sníst...
  Ale... Nějak jsem nemohl... Už jen při pohledu do máminých smutných očích jsem jí to nemohl udělat znovu. Nebo alespoň ne tak, aby mě opět viděla...

<◇>

  Vyšel jsem pomalu na chodbu ale zůstal u stěny. Dole jsem slyšel hlasy. Dost hlasité hlasy...
  Bylo dost pozdě... Asi mysleli, že už spím. Máma se tam hadala s Markem... Stáhl jsem uši. Co ten tu dělá..?
  Jen jsem je chvíli poslouchal. Hadali se očividně kvůli mě. Nevěděli, jaký byl hlavní důvod toho, proč jsem už podruhé chtěl skončit se svým životem...
  Máma na Marka řvala, že za to může on. Bylo z jejiho hlasu poznat, jak moc psychycky vyčerpaná už byla... A to všechno kvůli mě...
  Ani nevím od kud, ale zaplavyli mě vzpomínky... Vůbec jsem si nepamatoval, že se něco takoveho stalo ale...
  Asi to byly mé vzpomínky na...
  Zaplavyli mě hlasy. Hadka, stejně jako zde. Ale byla v něčem jiná. Tady žval muž...
  Tichý ženský hlas jen občas něco zašeptal v chabé sebeobraně.
  Sloupky od dřevěného zabradlí u schodů se mi zamlžily, jak se mi před očima tvořil výjev z minulosti...
  Viděl jsem v naoranžovělé záři ohně s krbu dvě siluety. Vysokou šedou, a nižší žlutou...
  Vybavili se mi i ty pocity, které jsem při tom měl... Věděl jsem, že se hádají kvůli mě, protože tam častokrát zaznělo mé jméno. Já ho však neslyšel. Jen jsem věděl, že ho vyslovují... Vlastně jsem nerozuměl ani jednomu slovu...
  Jen jsem sledoval, jak se ta nižší žlutá postava natáhla k tomu sedému. Asi ho chtěla pohladit, nebo vzít jeho hlavu do dlaní. Za celou tu dobu, co se tohle odehrávalo jsem zcela plynule rozeznal slova až teď...
  ,,Narkusy prosím..." Šeptla ta žlutá s plačem. A v tu chvili se po ní ten šedý ohnal... Jednou silnou ránou jí poslal k zemi...
  Trhl jsem sebou leknutim, když se přesně v tu chvíli ozvalo prásknutí dveří a vzpomínka zmizela...
  Ze zdola jsem slysel mamin pláč, a přes dřevěné zábradlí jsem zpatřil, jak se zády opírá o dveře a rukama si zakrývá tvář. Jejímy rameny otřásaly vzlyky...
  Chtěl jsem sejít schody a jít za ní ale znovu jsem nadskočil, když se vedle mě z temnoty vynořil jako duch žlutý, o neco nižší, medvěd...
  ,,A pak netvrď, že nejsi zrůda..." Zavrcel Nick a vycenil při tom zuby. Vyděšeně jsem se ztáhl. Najednou jako by to ani nebyl on...
  Asi jsem měl halucinace z toho, jak jsem byl neustále nadopovany těmi léky, nebo mi už prostě jen hrabalo, ale viděl jsem temné slahouny, které se okolo Nicka jakoby ovýjely a hladili ho po srsti...
  ,,N-nicku..." Vysoukal jsem ze sebe přiskrceně. V očích jsem měl opět slzy. On se však jen otočil a vzal za kliku od dveří svého pokoje.
  ,,To jen kvůli tobě se tohle všechno děje..." Zavrčel a zavřel za sebou dveře. Zůstal jsem tam jen bezmocně stát a musel se opřít o zeď, abych sebou nepráskl na podlahu...
  ,,Ty jsi to zlo..." Začínalo mi hučet v hlavě.
  ,,Ty můžeš za všechno." Stiskl jsem zuby bolestí.
  ,,Jsi odporná zrůdá!" S brekem jsem utekl zpadky do svého pokoje. Je to mnou! Vše je to ve mě! Jsem prokletý!
  Zalezl jsem si do postele a z pod polštáře opatrně vytáhl ten cený předmět na provazku. Ruce se mi třasly a pohled díky slzam rozostřoval.
  To byla snad poslední věc, kterou jsem měl...
  Nechal jsem jí dopadnout na desku nočního stolku.
  Nezasloužím si ji nosit. Ten velky černy medvěd, kterému kdysy ten zub patřil by si to jistě nepřál...
  Se slzami v očích jsem zaryl čumák do polštáře. V den, kdy si mě tahle rodina adoptovala si na sebe uvalila prokletí...
  Mě...