Krev proti krvi [UKONČENO]

19. část - Zbabělej útěk

Tom
Jediný co na to řekl bylo ,,Thomasi."
,,Hele já pro tebe nepracuju." Snažím se zatím úspěšně polykat slzy. ,,Ale budeš pokud mi to neřekneš." A tentokrát sem si jistej že to myslel vážně. ,,Komouši." Ušklíbnu se. Vlastně si až teď uvědomím, že mě pořád drží téměř v objetí. ,,Bože" vzdychne. ,,Nemusíš mi říkat bože." Řeknu lhostejně jakoby nic. Už se mi povedlo se konečně trochu uklidnit. ,,Kurva." Vzdychne znovu, nejspíš nad mojí blbostí. ,,Máš pravdu ty jsi Kurva." Snažím se ho znovu naštvat, ale hlavou mi stejně prolítne že, ale jen ta moje. ,,Thomasi." Procedil skrz zuby a zamračil se. ,,Ano ty kurvo?" Provokuju neustále. Už sem čekal pořádnou ránu do ksichtu. Ta ale nepřišla. Až moc nebezpečně se ke mě přibližoval a já věděl co ten výraz v očích znamená. A klidně mě ukamenujte já to chtěl. Chtěl jsem se k němu přisknout, uvěznit jeho rty mezi mími a nikdy je už nepustit. Pak mou pozornost ale ukradla postava blížící se k nám. ,,Tor-" chtěl jsem ji oslovit. To už ale měl svůj ksicht nalepenej na ten můj. Cítil jsem jeho dech, vůni i váhu jeho těla, kterou mě přišpendlil k zemi. Ale nejlepší byly jeho rty. Ty dva polštářky, chutnající po tabáku. Spolupracoval bych. Dokonce bych doufal že to zajde i dál, ale byla tady ona. Celou tu chvíli zkazila... ,,Ehm Pane?" Promluvila, ale jediný způsob jak Tord zareagoval byl zvednutej prostředníček. Ten sem zvedl i já, ale ten můj patřil Tordovi. ,,Komouši jedna zasraná..." křikl jsem udýchaně a sledoval jak se ušklíbl. Pak sem mu jednu pořádnou vlepil, až zavrávoral a tím mě vyprostil. Za prvé za to co začal a nedodělal, zadruhé že ani přes přítomnost Tori nepřestal a zatřetí aby se probral. Dál už jejich rozhovor nevnímám. Vím že mluvili norsky. Něco málo sem jim rozuměl, ale nijak sem to neřešil. Začal sem se pomalu zvedat a doufal že se mi povede nepozorovaně projít kolem. Couval sem tak dlouho dokud sem nenahmatal jakousi kliku. Pomalu sem pak otevřel ty náhodně nahmatané dveře a zalezl do vnitř. Tiše sem za sebou zavřel. Oddychl jsem si a rozlídl se. Vím že sem občas haluzák, ale že sem až tak dobrej že se trefím do dveří vedoucím ke schodům mě překvapilo. Už sem byl asi na pátým z nich, když sem zaslech jak Tord cosi vykřikl a rychlými kroky míří mím směrem. Nevěděl jsem co mám dělat. Když pobřežím dolů můžu nekoho potkat, nebo teď vyběhnu zpátky na chodbu a chytne me Tord. Pak mě napadlo ještě něco dalšího. Rychle sem vyběhl tech pár schodů zpátky nahoru a přilepil se co nejvíc ke zdi. Jak ho znám tak si mě Tord nevšimne. Rozrazil dveře a letěl po schodech jak smyslů zbavenej. Cestou mě proklínal tou svojí podělanou norštinou. Vděčně sem si oddychl a už chtěl jít zpátky na chodbu, když někdo rozzrazil dveře a ještě do nich narazil, čímž zbůsobil, že sem tu podělanou kliku měl snad až v žaludku. ,,Au..." sykl sem a následně se za to proklínal. ,,Tome? Jsi to ty?" Zeptala se Tori a já už to definitivně vzdal. Vylezl sem a propaloval ji nenávistným pohledem ,,Ne asi vole! Ten tvůj pošahanej brácha mě chce asi zabít..." zavrčel jsem. ,,Já vím že ti to tak připadá, ale nechce. Pojď jestli chceš vidět Tamaru ukážu ti kde, nebo pokud odtud chceš..." už sem ji nevnímal. Vzpomínka na Tamaru a na to co sem jí udělal mě totálně paralyzovala. Tak moc sem ji chtěl vidět. Bojím se ale toho že ona mě ne. ,,...ukážu ti kde." Podívala se na mě a čekala na odpověď. Vzhledem k tomu že sem ji neposlouchal jsem nevěděl jak odpovědět, tak sem to zkusil tipnout. ,,Já cestu ven znám!" Křikl sem a odstrčil ji od sebe. Hnusila se mi... ,,Hele, hele. Takže ty si myslíš že sem úplně vypatlaná?!" Vyjela po mě. ,,Jo jsi jen další kokot kteeh mu skočil na ty jeho kecy že pomáhaj státu." Nervózně jsem se rozhlížel okolo a neposlouchal se co říkám. ,,Pffff oni ho ničej!" Upřímně na státu mi nikdy moc nezáleželo. ,,Já vím, ale Tord tě šel hledat k Tamaře a kdo ví co by tobě nebo ostatním udělal kdyby tě našel!" Křičela naštvaně. Je od ní sice hezký že si dělá starosti, pomyslím si ironicky, ale to tady fakt musí tahle řvát a riskovat že ji někdo uslyší?
Nenávistně jsem na ni hleděl a ona mi pohled vracela. Stále sme stáli na schodišti. Čekal sem že brzy pohledem uhne, ale to se nestalo. Dál mě jím vraždila. Dalo se v nich číst jak v otevřené knížce. Byla v nich nenávist, zlost, odhodlání a jen malý zlomek lítosti a smutku, kterej nebyl téměř znát. Ani já se nevzdával a dál s ní očima bojoval. Nevím co v těch mích viděla ona, ale moje pocity byli jednoduché. Nenávist, odpor, znechucení a touha po zabití. Ale ozval se i strach, smutek a beznaděj. ,,PADEJ ODSUD!" trhl sem sebou. Ani sem ho neslyšel přijít, ale teď tam stál. Naštvaně, udýchaně a rozhodně mě propaloval pohledem. ,,HNED!" štěkl po mně. ,,Nevidíme se naposled Thomasi..." pronesla Tori a tiše zmizela ve svém pokoji. Na to sem neřekl nic... jen jsem pomalu prošel kolem Torda a naposled se po něm ohlédl. Pak sešel schody a i přes to že po mě svědomí řvalo ,VRAŤ SE! VRAŤ SE PRO TAMARU, TORI A TORDA! NEODCHÁZEJ,BEZ NICH TO NEMÁ SMYSL!' jsem odešel hlavní vránou pryč a doufal že Tam, se k nim nepřidá...