Krev proti krvi [UKONČENO]

22. část - Zmatení

Tamara
,,KURVA!" Syknu, když se pohnu a z ruky mi vystřelí neuvěřitelná bolest. ,,Lež klidně." Okřikne mě kdosi. S velkou námahou otevírám oči a mžourám po ženské postavě v bílé uniformě sestřičky. Sem zmatená.... kde vlastně sem? Kde je Tom? Co se stalo? Potom co odtrhnu oči od sestřičky co se na mě netváří zrovna nadšeně, rozhlídnu se okolo sebe. Řada nemocničních lůžek, stěny bílé barvy a nepříjemnej pach dezinfekce. Ošetřovna... prolítne mi hlavou. Ale co tady sakra dělám? ,, Co se stalo?" zeptám se polohlasem a snažím se ignorovat tu spropadenou bolest. ,,Tak to ti neřeknu." odsekne mi. ,,Proč ne?" vyhrknu naštvaně. ,,Prostě pro to, ty zasraná mrcho!" rozkřikne se a tváře jí zrudnou vzteky. ,,Co sem vám udělala?!" nechápu. Otočila se ke mě zády a rozstěkaně házela nějaký lahvičky na tác. ,,Máš štěstí že si tě pod svou ochranu vzal leader. Jinak by si byla už dávno mrtvá!" štěkla po mě a odešla. V hlavě mi tepala krev. Jen marně jsem se snažila si na něco co se stalo vzpomenout. Poslední co si pamatuju je Tori v té kanceláři a hluk na chodbě. ,, Zatraceně!" zakleju. ,,No tak! Dělej! Vzpomeň si!" napomínám sama sebe. Ale naprosto bezvíznamě. Moje mysl naprosto odmítala spolupracovat. Poraženecky jsem zavřela oči což byla chyba, protože sem znovu usla... Probudily mě až dveře kterými někdo vešel. Pomalu sem otevřela oči. ,,Ahoj..." řekne znaveně Tori. ,,Jak ti je?" ptá se a sedá si vedle mě. ,,Docela na hovno." syknu a skouším se posadiť. ,,Lež a nehýbej se." napomene mě mírně a pousměje se. ,,Co se stalo?" zajímá mě. ,,No..." řekne nejistě. ,,To... Zatím nech být." úsměv z tváře jí zmizí.
,,Ne. Nenechám." Řeknu rázně tentokrát já. ,,CHCI to vědět! Prosím..." poslední slovo téměř šeptám. Tori se kolem sebe rozhlídne, jakoby se mi chystala zdělit to největší tajemství lidstva. ,,Ale varovala sem tě.... budeš zklamaná." Sklopí pohled k zemi. Potěchle slovech začala roztřeseným hlasem vyprávět. Čím dýl mluviůla, tím víc klopila pohled k zemi. Tím víc se jí lámal hlas a tím hlasitěji a rychleji dýchala. Poslouchala jsem bez jediného slova a moje mysl mi zprostředkovala i obrázkový doprovod. Najednou jsem si vše uvědomila a ikdyž jsem věděla že je to pravda nemohla, ne NECHTĚLA sem tomu věřit...

,,A teď, jsi tady..." zakončila svoje vyprávění a poprvé za celou tu dobu se mi podívala do očí. Měla sem vztek, pří sem uvnitř sebe zuřila. V rukách sem mačkala kus bílé pokrývky i přes tu bolest vystřelující mi z ruky. ,.,Tori" škubla sebou ,,mohla by si prosím na chvíli odejít?" zatínám zuby a doufám že mi nebude odporovat. Nerady bych jí ublížila. ,,Jo... dobře." řekne a pomalu opustí ošetřovnu. V tu chvíli kdy se za ní zavřou svádím už ve svém nitru bopj ve snaze nepustit tu černou zrrůdu ze sebe ven.

Tom

Já sem takovej Idiot! Nadávám sám sobě a nakopnu každej šutr co mi příde do cesty, jakoby snad za to mohk on. Do prdele, proč sem se pro ni nevrátil!? Zastavím se. Teď už tam jít nemůžu! Pokračuju pomalu vpřed. Musím! Je to moje sestra! A už tzase stojím na místě a čumím před sebe. A Tord? Jak moc bych ho chtěl zpátky... uvědomil jsem si to, když mě po tak dlouhé době držel v náruči a přivlastnil si moje rty. DO PRDELE! Prolítne mi hlavou. To už sem se ale otočil a znovu běžel směrem kté podělané základně, odhodlanej všechno Tam vysvětlit, omluvit se jí a Tordovi to všechno říct... Zasranej teplouši... zazní mi v hlavě jeho hlas, který mě tímhle škádlí a jeho úsměv se mi vybaví tak jasně že to ani nejde...

Tamara

Ani si nedokážete představit jak těžký bylo nenechat tu druhou část mě vyjít na povrch. Teď už jen tak ležím na posteli, čimím do stropu a přemýšlím co bude dál, kam se poděl Tom, co bude Tord dělat až se uzdravím... tyhle mýšlenky okupojpou můj mozek jako armáda snažící se mě zničit. Čím vic se snažím je z hlůavy dostat pryč, tím horší to je. Cítím jak na mě zase padá únava. Vzdávám se a zavřu oči. Za chvíli se dostaví spánek...
Když otevřu oči naproti mojí postele sedí
Tord. Hlavu má v dlaních a vypadá to že je ponořený do svých myšlenek. Uvažuju jestli se mám ozvat, nebo se na to vykašlat. Zároveň mě napadne další otazka. Proč přišel? Chce mě odsud vykopnout? Nebo naopak? Sem zmatená. V hlavě mám větší bordel než kdykoli v mím pokoji (a to už je co říct)...
,,Ahoj..." zachraptím první věc co mě napadne. Lehce sebou trhne a podívá se mím směrem. Nadechuje se aby mi mohl říct větu, která rozhodne o tom co dál a já jen napjatě čekám...