Metrový kluk✔

Dvacátý čtvrtý vagón

Stojím na začátku nástupiště a schovávám se za vlasy. Nechci, aby si mě všiml.

Nastoupím do přijíždějícího vlaku a prohlížím si své spolucestující. Spoustu hezkých kluků, kteří působí dost nesebevědomě, což mi přijde naprosto šílené. Jeden se na mě kouká skrz své pottrovské brýle a po chvíli se pousměje. Někoho mi připomíná.

Vystupuji z metra a naivně si myslím, že mám vyhráno. Jenže uprostřed mi přímo v cestě stojí dlouhé mužské tělo. A jí vím, že tohle není nejlepší chvíle k mluvení, protože bych byla zlá.

,,Ahoj, princezničko."

,,Ronalde." Ošklivě se zašklebí, ale nic mi na toto oslovení neřekne.

,,Kde jsi celý týden?"

,,V pekle..."

,,Anděl a v pekle?"

,,Nejsem anděl."

,,Jsi jediný důvod, proč ráno vstanu z postele a myslím pozitivně. Jediná dívka, kterou bych znám a dokázal bych si ji představit jako skvělou matku. Jediná dívka, která na mě není zlá, ačkoli by na to měla právo."

,,Musím jít."

A pak se rozběhla za přijíždějící 177. Ani ji v tom narvaném autobusu neviděl.