Ron
Je zvláštní, jak vás strach dokáže pohltit.
Bál jsem se, že jí ten divný kluk ublíží, že jí vezme nevinnost, že jí ukradne spoustu polibků, odcizí objetí.
Opravdu jsem ji miloval. Byl jsem jí až posedlý, touhou po její vůni, jejím hlase, těch nádherných vlasech, po večerech s ní, po jejích slovech, objetích, pohledech, úsměvech i slzách.
Chyběla mi ta prazvláštní samota, kterou jsem sdílel s ní, s holkou, která dokázala milovat víc i mouchu, než-li sebe.
Dokázal jsem jí říct téměř všechno. To co bylo uvnitř mě i na mém povrchu.
A ona mi jendoho dne odpověděla na jendu z mých slohovek.
,,Scházíš mi. Opravdu. Taky. Ale neměl bys. Takže to nedělej. Nikdy. Nemiluj mě tak, jak jsem tě milovala, miluju a vždycky budu. Tvé oči se vpíjí do mých a já vím, že vypadají společně jako malířova paleta barev. Avšak já mám svou vlastní paletu barev. Víš kterých. A tak až budeš chtít být tady se mnou, přijď. Já tě obejmu a políbím. A možná se v mlze ztratím. O."
ČTEŠ
Metrový kluk✔
PovídkyObyčejné metro, obyčejná dívka a obyčejný kluk. Každoranní společná cesta a jejich občasné prohození slov.
