Jedině on (HP FF) Dokončeno

1. Bradavice

"Už jsme to probírali milionkrát Gine," zavrčela jsem nepříjemně, protože už jsem to nemohla poslouchat. Ten kluk mě vysloveně unavoval. Pořád dokola to samé. Proč jsi to udělala, Harry? Co jsem udělal špatně? Miluju tě, Henriette, tak proč mě opouštíš? Poslouchám to minimálně týden a už mě nevýslovně sere.

"Jenže já to pořád nechápu," zavrčel a zastavil mě v chůzi tím, že mě přirazil ke zdi. Potlačila jsem bezbranný výraz, abych mu nedala na vrch. Nechtěla jsem s ním už chodit.  Byl to dokola se opakující stereotyp. Což nebylo nic pro mě. Měla jsem ráda změnu, akci, novinky.

"Nechte si to do soukromí," ozval se kousek od nás Malfoyův hlas a já jsem na něj překvapeně podívala. Od toho, co jsme bojovali o Bradavice jsem ho neviděla a myslela, že se tu ani dnes neukáže, když byl jeho otec zavřen do Azkabanu a matka zmizela Merlin ví kam.

"Neboj, nehodláme se tady líbat," odpověděla jsme znuděně Malfoyovi a pak se podívala zpátky na Gingera. "A ani nikde jinde. I kdybys byl ten poslední muž na zemi, znovu nespadnu do stereotypu, který jsem s tebou zažívala. Prostě s tebou byla nuda, tak si to uvědom a nech mě být."

"Počkat, počkat, počkat. Uniklo mi něco. Ty už nechodíš s veverkou?" zeptal se překvapeně Malfoy a bylo vidět, že se baví. Kdybych měla nějakou soudnost, nenechala bych Gina, aby ho praštil. Ale bylo mi to upřímně jedno. Jenže k Ginovu překvapení, mu Draco uhnul a vrazil mu ji na zpět. Vlastně k překvapení všech přítomných. Protože se tu zrovna objevili Herb s Rose.

Kde sakra byli, když jsem se potřebovala zbavit Rosina bratra?

"Ano, už s ním nechodím, nějaká další nevhodná připomínka Malfoyi?" zeptala jsem a pozvedla obočí.

"Ani ne, Evansová," mrkl na mě a odešel do nějakého kupé. Já zalezla do prvního, které bylo volné a kašlala na to, že v uličce pořád stojí vykolejený Ginger. Rose s Herbem zapadli za mnou a já jsem si s povzdechem promnula oči.

"Omlouvám se za něj," povzdechla si Rose a stulila se v Herbertově náručí. Tak trochu jsem jí záviděla, ale ani tenhle pocit by mě nepřiměl se vrátit k Gingerovi, i přesto jsem jim to přála. Zasloužili si být spolu a nic neřešit.

Nevím, jak jsem to dokázala, ale usnula jsem. Probudila jsem se až na nádraží v Prasinkách, odkud jsme se museli na testrálech dostat do Bradavic. Jak já jsem se tam těšila. Určitě to nebude poničené místo, tak jak jsem ho viděla naposledy.

Nejhorší bylo, že prváci budou tento rok dvojnásobní. Proto se také najalo více učitelů. Aby se nepozastavil rok přijetí, musela se učinit taková opatření, ale za sedm let to bude zase v pořádku.

Jednou z učitelek, kterou najali, byla Rosina sestra Georgina. Po smrti Fredericky, kterou těžce neseme všichni, se ještě nevzpamatovala a jejich obchod s žertovinami sice znovu otevřela, ale už ho vede někdo jiný. Ona je jen zaměstnavatelka. Doufala jsem, že jí to pomůže se z toho dostat. Není lehké přijít o sourozence a když je to dvojče je to ještě těžší. Freda pro mě byla také jako sestra.

No, ale dost o polemizování, když jsem vstupovala do Bradavic, jako by mi bylo znovu jedenáct a já jsem s pocitem neznáma měla vstoupit do Velké Síně, kde jsem si měla nasadit Moudrý klobouk. Do teď jsem ráda, že jsem neskončila ve Zmijozelu.

"Nějaká zasněná," znovu se za mnou ozval ten otravný hlas Draca Malfoye.

"Vzpomínám na náš první den," odpověděla jsem, abych na něj nebyla zlá. Nemohl za to, jaké měl rodiče a když nám na konci války pomáhal a donášel na něj. Tedy ze začátku byl zrádce, ale postupem času se z něj stal náš člověk, protože věděl, jak špatné je být na jeho straně.

"V ten den jsi mi řekla, že nikdy nebudeme přátelé," prohlásil a podíval se mi do očí. Nikdy jsem se nevšimla, jak šedé jeho oči jsou. Jako rozbouřená obloha.

"A zatím se to vyplňuje," odpověděla jsem a šla jsem ke svému místo u nebelvírského stolu, kde mě všichni zdravili a objímali. Byla jsem zase mezi svými. Polovinu těch lidí jsem ani neznala, ale nevadilo mi to. Já se nepovažuji za hvězdu. Nic, co se stalo v uplynulých letech jsem nedělala pro Ministerstvo. Dělala jsem to pro životy všech mudlorozených či mudlů a dobrých kouzelníků.

Síň se uklidnila, až když se zvedla profesorka McGonnagalová a promluvila. Všichni si teď všímali jí. Byla to nová ředitelka a věřila v budoucnost školy, jako my všichni. Bradavice přežijí všechno a my za ně budeme bojovat.

Nikdy jsme nečekala, že bych měla takový divný pocit v žaludku, když jsem zjistila, že mě Draco Malfoy celou dobu pozoruje, ale rozhodla jsem se obojí ignorovat.

Po jídle jsem se vydala na průzkum po hradě, abych si pořádně připomněla, co všechno se tady stalo. Nechtěla jsem ani myslet na to, co Bradavice museli zažít před námi. A i když jsem nechtěla musela jsem si vzpomenout na svoje rodiče, Ester a Sirénu. Všichni mrtví. Všichni sem chodili s pýchou. Kéž bych se někdy zamilovala, tak jako moji rodiče. Potkala jsem je cestou do lesa, když jsem se chtěla nechat od Voldemorta zabít.

Ani nevím proč, ale když jsem došla na Astronomickou věž a tam si sedla na zem, rozbrečela jsem se. Nikdo mi je nevrátí. Nikdy jsem je nepoznala. Jen jsem o nich slyšela. Co bych dala za to mít takovou rodinu jakou má Rose. Věřím, že moji rodiče by také chtěli početnou rodinu.

Jenže já jsem byla osamělá. Nikoho jsem neměla. A nikdo moji bolest nemohl pochopit. Kdybych jen v ten den věděla, že můj život se postupně převrátí vzhůru nohama a já to přijmu s otevřenou náručí.