Jedině on (HP FF) Dokončeno

11. Nedokážu zapomenout

Ráno mě probudilo otravné klepání. Když jsem otevřela oči zjistila jsem, že je to sova, která vytrvale ťuká na okno. S povzdechem jsem vstala a otevřela ho, aby mohla vletět a přestala být tak neskutečně otravná. Jediné, co udělala bylo, že mi hodila dopis na postel a odletěla.

Smutně jsem si uvědomila, že už to bude měsíc, co se s Dracem nebavím. Spíše se mu vyhýbám a připadám si tak hrozně sama. Chybí mi a já si nemůžu odpustit, že jsem mu ublížila. Jenže jediný způsob, jak můžeme být spolu je lhát a to nechci. A nechci zranit svoje přátele tím, že jim to jen tak řeknu.

Po tváři mi stekla slza a já se hned na to ocitla v něčím objetí. Ani jsem si nevšimla, že je vzhůru. Rose mě hladila po vlasech a nechala plakat. Po chvíli mě posadila na postel a zavřela okno.

"Proč pláčeš?" zeptala se mě Rose, když se posadila vedle mě a chytila mě za ruku. Nemohla jsem jí dál lhát. Musela jsem jí říct, že jsem ta nejhorší kamarádka na světě a že jsem se zamilovala do absolutně nevhodného člověka.

"Protože jsem pitomá," ušklíbla jsem se a v tu chvíli mi to došlo. Slzy mi dále stékaly po tvářích, ale já si uvědomila jednu zásadní věc. Zamilovala jsem se do Draca Malfoye. Jsem tak hloupá. A začala jsem Rose vyprávět, co se všechno odehrálo. Jak jsme se potkali ve sprše. Jak se na mě hezky směje. Jak je příjemné být byť jen chvíli v jeho obětí. Nemohla jsem už dál lhát.

Rose byla lehce vytočená, že jsem jí to neřekla, ale odpustila mi. Jenže jsem stále podvědomě věděla, že ho nikdy nepřijmou a já na něj nikdy nezapomenu. To prostě nejde. Bylo to zatím to nejhezčí co se mi stalo, alespoň chvíli jsem si připadala milovaná.

Nejvíce mě ale bolely Dracovy pohledy, když jsem kolem procházela. Visel na mě pohledem a já byla úplně mimo, protože jsem se na něj nemohla podívat. Musela jsem vždy sklopit pohled.

"Co vůbec přinesla ta sova?" zeptala se najednou Rose a já si uvědomila, že jsem na ni zapomněla. Rychle jsem otevřela dopis a četla.

Drahá Henriette,
Vím, že už se mnou asi nikdy už nechceš mluvit. Ale já prostě nedokážu zapomenout na tvou vůni vlasů, na to jak se směješ, když provedu něco směšného. Asi jsem tě začal mít rád více než je zdravé, jestli ke mně něco málo cítíš, tak prosím přijď, tam kde to všechno začalo,
S láskou tvůj Draco

"Musím jít," křikla jsem a ve své noční košili, což byla nějaká panská černá košile, kterou jsem za tu dobu stihla ukořistit Dracovi a prezentovat ji jako jednu z malá, kterou jsem si koupila v létě, jsem se rozeběhla do famfrpálových šaten. Bylo mi jedno, že nemám boty a že mě celá škola uvidí jen v košili a kalhotkách. Prostě jsem musela běžet hned. Protože bych byla schopná si to rozmyslet.

Rose naštěstí nezahálela a běžela za mnou s mými boty za mnou. Taky mohla být obezřetnější a vzít i kalhoty a kabát, ale nemam jí co vyčítat aspoň ty boty. Dohonila mě až na schodech ve třetím patře a malém mě s nimi zmlátila. Donutila mě si je obout a až pak jsem mohla pokračovat. Nebudu komentovat to, že mi byla doopravdy velká zima, když jsem běžela k famfrpálovému stadionu.

Vypadalo to, že někteří zmijozelští už odchází a tak jsem přidala do běhu. "Kam tak pádíš, Evansová?" houkl na mě Blaise a já se jen zmohla na zdvižení prostředníčku jeho směrem. Na to jsme slyšela smích a něco ve smyslu hezké kalhotky, ale to už jsem otevírala dveře do zmijozelské šatny, kde byli jen kluci a většina z nich bez trika.

Když jsem vešla, tak se polovina lidí zděsila a pokřikovali na mě ať vypadnu, ale já hledala jen jednu tvář. A ta zrovna vykročila s ručníkem kolem pasu ze sprcha.

"Harry, co tu...?" chtěl se na něco zeptat, ale já ho nenechala. Prostě jsem ho musela políbit. Měsíc bez jeho rtů bylo jako utrpení.

Polibek mi hned na to začal oplácet.