Následuj tulipány

VII.

VII.

Duisdag, bladmaand 5

Když jsem se ráno probudila, na okamžik jsem netušila, kde se vlastně nacházím. Kamenné zdi kolem mi připadaly nesmírně cizí, stejně jako hrubé, ale teplé deky, do kterých jsem byla zamotaná. Až když jsem pohlédla na bledou dívku kousek ode mně, na její plavé vlasy rozprostřené po pokrývce, vzpomněla jsem si, co se včera událo. Veškerá ospalost mě přešla. Vyskočila jsem na nohy. Byla to chyba. Jestli se to někdo dozví, navždy mě odsoudí. Věděla jsem, že musím odsud.

Talitha však náhle otevřela oči. Natáhla ke mně ruku a já jsem sthnula uprostřed pohybu. Přišlo mi, jako by mě ovládala nějakým kouzlem, jako by mě přinutila, abych si k ní přisedla. Přesto jsem věděla, že to dělám ze své vůle, aniž bych si to však uměla vysvětlit.

Talitha: Chtěla jsi vědět, jak jsem myslela tu poznámku o ceně a že si sama rozhodneš, jestli mi ji dáš nebo ne.

Náhle jsem na odchod neměla ani pomyšlení. Byla jsem napjatá jako struna.

Já: Povídej.

Talitha (zhluboka se nadechla): Víš, bylo to hrozně hloupé. Jak jsem ti říkala, ten den u jezera jsem pochopila, že ty prostě nejsi jen Youriho družka a pocítila jsem k tobě sympatie, takové, jaké cítím jen k málo lidem. Nenajdu pro to důvod, nenašla jsem ho ani tehdy, ale hrozně jsem si přála, abychom... abychom mohly být kamarádkami. A doufala jsem, i když vím, že to bylo naivní, že bych i já mohla znamenat něco pro tebe. Ale i kdyby tomu tak bylo a já vím, že to není možné, tak po tobě takovou oběť nemůžu chtít. Přece jen, obě víme, k čemu by ses odsoudila, kdyby někdo přišel na to, že máš se mnou něco společného.

Vyrazila mi tím dech. Proč by měla chtít navazovat přátelství? A proč zrovna se mnou? Rozhodla jsem se k ní ovšem být upřímná.

Já: Nevím, kolik z toho, co mi řekneš, není iluze. Kolik z toho ti můžu věřit.

Talitha: Ori, já nejsem čarodějnice.

Chvíli jsem zpracovávala fakt, že mě oslovila jinak než ostatní lidé, že mi až později došel význam těch slov.

Já: A proč si to všichni myslí?

Talitha (s povzdechem): Tohle je iluze. Křišťálové koule, okázalá gesta... ano, sbírám bylinky a vařím z nich lektvary na všechny neduhy. Ano, někdy v noci tančím na louce. Ano, bydlím tady sama. Ano, dokonce i čtu osud z karet. Ale není to magie. Jen jsem se vydala svou cestou a jen takto můžu být opravdu šťastná.

Já: Já to nechápu.

Talitha: Proč jsi s Yourim zůstávala, i když už jsi věděla, že ho nemiluješ?

Já: Ty... ty bys to nepochopila.

Talitha: Já to naopak chápu až moc dobře. Víš, já jsem se tady nenarodila. Toto všechno byl můj nový začátek. Ale předtím jsem byla jako ty. Ohlížela jsem se, co se má, co si o tom myslí ostatní.

Já: A tohle ti vyhovuje? Musíš být osamělá.

Talitha: Ano. Někdy ano. Ale vybrala jsem si to. A kromě toho, mám své kočky.

Nevěděla jsem, jestli to je vtip, ale usmála jsem se. Vždy jsem chtěla kočky, ale podle Youriho se k ničemu nehodily. Je pravda, že pes byl užitečnější, ale mně nikdy psi tolik nepřirostli k srdci.

Já: Mohla bych... mohla bych si nějakou pohladit? Miluji kočky.

Talitha: Samozřejmě, jestli nejsou všechny venku. (Rozhlédla se po místnosti) Á, vidím Drápka. Jestli tě neumazlí k smrti, můžeš si ho užít.