Následuj tulipány

XV.

XV.

Medidag, bladmaand 21

Jsem rozrušená. Lepší slovo pro to nejspíš nenajdu. Nestalo se nic a zároveň se toho stalo tak mnoho. Nemělo se to stát, bylo to tak špatně, a já jsem přesto byla ráda, že se to stalo. Chtěla jsem na to zapomenout a zároveň si dnešní den navždy pamatovat. Pláču, ale zároveň jsem svým způsobem šťastná. Věděla jsem, že bych takové pocity neměla cítit. A hlavně, když jsem se tím nejspíš zabývala úplně zbytečně. Ale ony tady byly a já jsem se jim nemohla a nechtěla bránit.

Všechno to začalo už z časného rána něčím, o čem jsem si ani nemyslela, že může něco ovlivnit. Rozhodla jsem se vybrat schránku. Nepřekvapilo mě množství dopisů. Youri a potažmo tím pádem já jsme měli spoustu přátel. Některé obálky byly úřední, například o tom, že máme zaplatit další nájem. Zahnala jsem myšlenku, že je to možná můj poslední nájem, o kterém vzhledem k tomuto domu vím. Nesmím takto přemýšlet. Jiné obálky jako úřední vypadaly, byly prosté a možná až příliš odosobněné. Jiné však byly pravým opakem. Byly barevné, pomalované, některé dokonce ani neměly typický tvar. Některé byly hotovým uměleckým dílem.

Ty zvlášť povedené nebo zvlášť bláznivé mi na okamžik vykouzlily úsměv na rtech. Podle písma jsem bezpečně poznala, kdo kterou napsal. Zaváhala jsem jen několikrát, ale u většiny jsem si nakonec uvědomila, od koho jsou. Ty ostatní jsem dala na hromádku s těmi, na které by se měl Youri podívat. On sám nikdy do schránky nechodil. Vždy mě nechal vytřídit ty, o kterých jsem si myslela, že by ho mohly zajímat a ještě polovinu pak odsunul na bok s tím, že na ty můžu klidně odpovědět i já. Neměl rád psaní dopisů nebo pohlednic. Já jsem to milovala. Bylo to ironické, vzhledem k tomu, že jsem často psala za něj, ale příliš mi to nevadilo.

Všechny jsem je zanesla do domu a vrhla se na svou o poznání menší hromádku. Ne, že bych neměla i vlastní přátelé. Ale s většinou jsem se neustále potkávala ve vesnici, takže mi neměli důvod psát, nebo svá psaní stejně adresovali Yourimu. Proč, to jsem netušila, ale možná si mysleli, že je jedním z těch mužů, kteří musí vědět o každém kroku a slovu své družky, přestože jsem jim to několikrát vyvrátila. Listovala jsem psaními a přemýšlela, které z nich si přečtu jako první. Náhle jsem se zarazila.

Písmo jsem neznala a ani obálka nevypadala zvláštně. Byla zkrátka obyčejná. Nebylo ani možné zjistit, od koho je. Bylo na ní jen mé jméno, žádná adresa. Někdo ji prostě vhodil do schránky. Ono jméno však bylo to, co mě na tom tak zarazilo. Nestálo tam Lorijn. Ani Ri nebo Rijn. Stálo tam Ori. Talitha. Neměla mi proč psát dopis, ale ona to přesto udělala. Z nějakého důvodu jsem cítila zvláštní, ale příjemný tlak u srdce. Nedočkavě jsem obálku rozlepila a vytáhla z ní pohlednici.

Netušila jsem, že Talitha tak krásně kreslí. Vystihla svůj mlýn vystupující z mlhy nad jedním ramenem kanálu. Kolem dolního bílého lemu přikreslila několik květů tulipánů. V pozadí se růžověla obloha a zrcadlila temná voda. Z nějakého důvodu jsem se cítila velmi silnou nervozitu, když jsem obracela na druhou stranu a přetáčela naležato. Vzkaz byl příliš dlouhý na pohlednici, málem se tam nevešel. Ale k mé smůle byl stejně stále příliš jasně čitelný.

Řekla jsem ti, že můžeš následovat tulipány. To není nabídka, které by se dostala všem. A ty jsi ji přijala, i když ze svých zvláštních důvodů. Pro tebe to, že jsme si viděly znovu a znovu, byla jen hloupá náhoda a nic to pro tebe neznamená. Ale pro mě ano. Zašlo to moc daleko. A proto se už nesmíme znát. Zapomeň mé jméno, nezdrav mě na ulici. Přemýšlela jsem o tom. Neznáme se dlouho, ale mnoho věcí se změnilo. Nemůžeme být kamarádkami. Zamilovala jsem se do tebe a nedokážu ti být nablízku, aniž bych tě chtěla políbit. Omlouvám se, ale musíš to vědět.