Následuj tulipány

XVI.

XVI.

Eindag, bladmaand 25

Poslední den v týdnu i v měsíci je zároveň posledním dnem, kdy mi všechno naplno došlo. Talitha mě milovala. Stále jsem si tu větu opakovala dokola, v hlavě i nahlas, protože stále nikdo nebyl doma. Pletla jsem, což byl jediný způsob, jak se uklidnit, ale musela jsem se do toho hodně nutit, protože jsem se na to musela soustředit. Věděla jsem ale, že kdybych úplně přestala, bloumala bych po domě jako tělo bez duše.

Svůj názor jsem nezměnila. Stále jsem chápala, že ona si to nevybrala. Začínala jsem chápat i to, jak myslela, že láska nemůže být špatná, protože způsob, jakým o tom mluvila, to celé potvrzoval. Ale to neznamenalo, že jsem se smířila s tím, že jsem to zrovna já, do koho se zamilovala. Nevěřila jsem tomu. Možná jen byla dlouho sama a hledala někoho, u koho by si alespoň trochu mohla říct, že se zamilovala. A já jsem zrovna byla po ruce.

Náhle se otevřely dveře. Ztuhla jsem. Samozřejmě, že už se měl dávno vrátit, ale nějakým způsobem jsem o tom nepřemýšlela, co řeknu nebo udělám, až se dostaneme do kontaktu. Každopádně jsem na něj zavolala pozdrav.

Youri: Rijn...

Z toho tónu, jakým vyslovil mé jméno, jsem poznala, co se děje. Zase se opil. Omlouval se mi za to, ale zrovna dnes mi to až tolik nevadilo. Byl v tomto stavu sdílnější a toho jsem mohla využít. I když jsem to původně chtěla tajit, přešla jsem ke koši a vytáhla z něj jeho zmuchlaný vzkaz, ten, který mě přiměl brát vše jinak. Ten, ve kterém pochyboval o tom, že vůbec miluji muže.

Youri: Co...co to děláš?

Nevšimla jsem si ho. Tiše se proplížil až za mě a vyčítavě na mě hleděl. Neodpověděla jsem, jen jsem papír rozložila a podala mu ho. Nebyl opilý tak moc, aby nemohl číst. Zdálo se však, že on ani číst nemusel. Jen na papír pohlédl a s provinilým výrazem mě objal. Nechala jsem ho. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se kvůli tomu zlobím.

Já: Stále si to myslíš?

Youri (nejistě): Jiný důvod nevidím.

Já: Co když pro mě prostě jen nejsi ten pravý?

Lehl si na pohovku a já jsem si přisedla vedle něj. Pevně mi stiskl ruku. Nemohla jsem se ubránit myšlence, jak jsou jeho dlaně oproti Talithiným velké a drsné.

Youri: To Talitha říkala také. A pak...

Já: Ale já nejsem Talitha. Neporovnávej mě s ní.

Youri: Stále ji nesnášíš?

Já (opatrně): To bych neřekla. Ona... není až tak špatná, když ji člověk více pozná.

Youri: A ty jsi ji poznala?

Já: To bych neřekla. Ale pochopila jsem, že není důvod, proč ji odsuzovat.

Youri (naštvaně. Věděla jsem, že jen neovládá své emoce, ale stejně mě to překvapilo): Nesmíš se s ní vídat.

Já: Jestli máš strach z tamtoho... tak... tak je to v pohodě. Ona chápe, že spolu prostě nemůžeme být a že já nejsem jako ona.

Youri (prudce se posadil): Počkej, počkej. Ona by tě chtěla?

Až teď mi došlo, že jsem toho prozradila příliš. Nechápala jsem, jak mu to v tomto stavu mohlo dojít, ale možná to věděl dopředu a já jsem mu to nějakým způsobem potvrdila. Chtěla jsem mu lhát, ale nemohla jsem. Beze slova jsem se zvedla a za ignorování jeho otázek, kam jdu, jsem vešla do místnosti, kde jsem pletla, a vzala ze stolu svůj deník. Když jsem vytahovala pohlednici, zarazila jsem se. Z nějakého důvodu mi bylo nepříjemné pomyšlení, že na ni bude Youri sahat. Byla určená jen mně a tak to mělo zůstat.

Začala jsem přemýšlet, co jiného mu ukážu, abych měla záminku, proč jsem odešla, ale náhle se ozvalo vrznutí podlahy. S obavami jsem se ohlédla a spatřila jsem kymácející se postavu opřenou o dveřní rám.

Youri: Co to je?

Já: Můj deník. (Přitiskla jsem si zmíněnou věc k tělu.)

Youri: Ale já myslím tu pohlednici.

S obavami jsem mu ji podala. Najednou jsem pochybovala, že je správné, aby to věděl, natož aby četl přímo ta slova, ale neviděla jsem jinou možnost. Sledovala jsem, jak klouže pohledem po slovech. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Věděla jsem, že ho to vezme.

Youri: Aha. Rozumím.

Já: Nechtěla jsem ti tím ublížit.

Youri(klesl na židli): A ty... ty cítíš to samé?

Já (objala jsem ho): Proboha, ne. Ne, Youri. Věříš mi?

Youri (odvrátil tvář): Já nevím.

Já (rozplakala jsem se ještě více. Tiskla jsem se k němu, ale on mi to vůbec neoplácel): Já... já ti to dokážu.

Naklonila jsem se k němu, abych ho políbila. Nebylo mi to přímo odporné. Nikdy mi to nebylo odporné. To, že jsem u toho nic necítila, byla chyba ve mně. Možná takto můžeme i nadále žít. Je to jediný správný způsob. Pousmála jsem se a pootevřela rty. Viděla jsem na něm, že to chce. Náhle se však zamračil a jemně, nicméně důrazně mě od sebe odstrčil.

Youri: Nic mi dokazovat nemusíš.

Já: Proč si stále myslíš, že nejsem normální?

Youri: Já nevím. Prostě se toho bojím.

Já: U Talithy ti to nevadí a...

Youri: Myslíš si, že mi to nevadí? Že se tím už mnoho let netrápím? Jediná dívka, kterou jsem před tebou milovat a ona... a ty jsi možná stejná...

Já: Nejsem. Nejsem, opravdu ne. Je mi to neskutečně líto, čím sis musel projít, ale znovu se to nestane. Možná... možná bychom mohli být spolu, mohli to ještě zkusit, protože...

Youri: Ne, nemohli. Hledám někoho, kdo mě bude doopravdy milovat. A já takovou dívku najdu, to mi veř.

Bylo to v hodně nepatřičné chvíli, ale náhle mi něco došlo. Youri ani tentokrát nebyl v lese. Skrývala ho snad Talitha, a to i ve chvíli, kdy jsem u ní byla já? Ale proč by mi to neřekla? Možná byl u nějakého kamaráda. Nemělo by mě to zajímat. Ale zajímalo.