Následuj tulipány

IX.

IX.

Medidag, bladmaand 9

Stále jsem se v hlavě vracela k tomu včerejšku. Nebyla jsem u Talithy dlouho. Můj strach mi to nedovoloval. Přesto to však byl výjimečný den. Bylo to úplně jiné než většina návštěv, na kterých jsem doposud byla. Ne lepší, ne horší. Zkrátka jen jiné. Čím přesně, to jsem netušila. Ale měla jsem díky tomu chuť ji navštívit znovu.

Jasně jsem si vzpomínala, jak jsem seděla na židli a mé srdce svírala úzkost. Cítila jsem, že to nedokážu. Že je toho na mě příliš. Že jsem si ukousla moc velké sousto. Kdybych byla sama, jistě bych se rozplakala. Talitha seděla na druhé straně stolu a usmívala se. Nejspíš však poznala, že se ve mně něco děje a její tvář zvážněla.

Talitha: Necítíš se se mnou dobře?

Bylo by jednoduché přitakat a odejít. Bylo by jednoduché vrátit se ke svému starému životu, říct Yourimu, že jsem si mýlila a snažit se to s ním urovnat. Protože i kdyby to mezi námi nebylo v pořádku, dokázali bychom předstírat, že je. Všechno by se mohlo vrátit do starých kolejí. Ale já už jsem takto déle nedokázala žít.

Já: O tebe nejde.

Talitha: Je to všechno moc těžké, viď? Moc změn najednou.

Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Ona se zvedla a přešla ke mně. Sklonila se a ovinula kolem mých ramen paže. Uklidňovalo mě to, přestože by nemělo. Také jsem ji objala a trochu jí přitáhla k sobě, aby věděla, že mě může obejmout silněji. Klekla si a udělala to. Seděla u mě tak dlouho, dokud jsem se nevyplakala a neodstrčila ji se slovy, že už to je v pořádku.

Talitha (s lehkým úsměvem): Úplně ti vystydnul čaj. Lépe účinkuje horký.

Beze slova jsem se natáhla pro hrníček a celý obsah vypila, přestože jsem ze začátku pro jistotu plánovala vypít jen trochu, kdyby mě náhodou přece jen chtěla otrávit. Hned poté jsem s nejasnou omluvou odešla, protože jsem věděla, že jsem si ji k sobě pustila až moc blízko. Ale nyní jsem toužila po tom, aby se to stalo znovu. Tentokrát bych neodešla. Ne tak brzy. I když se mi to samotné nelíbilo, potřebovala jsem ji.

Pomalu jsem se zvedla a stejně pomalu jsem vyšla ven. Ploužila jsem se jako želva, v naději, že si tu návštěvu rozmyslím. Když jsem však míjela tulipány, věděla jsem, že nemůžu. Možná se Talithe dokážu vyhýbat později, v tomto období však ne. Když jsem byla téměř v polovině cesty, na nějaký zvláštní popud jsem se rozběhla.

Těsně před zaklepáním na dveře jsem se však zarazila. Slyšela jsem zevnitř hlas. Patřil Talithe. Protože jsem neslyšela žádnou odpověď, usoudila jsem, že mluví buďto sama se sebou nebo s kočkami. U ní bych se tomu ani nedivila. Proto jsem zaklepala. Hlas rázem utichl.

Druhý hlas: Ty neotevřeš?

Ten hlas mi byl více než povědomý. Znělo to trochu jako Youri, ale nemohl to být on. Ale znala jsem ho, tím jsem si byla jistá. Talitha na to něco odpověděla, ale mluvila moc tiše na to, abych ji rozuměla. Poté jsem však uslyšela kroky a dveře se otevřely. Zůstala jsem šokovaně stát a muž naproti mě taktéž. Byl to Youri a napřažená pěst, kterou chtěl nejspíš praštit kohokoli, koho by se Talitha bála, pomalu klesla.

Youri (velmi tiše): Lorijn?

Já: Myslela jsem, že ji nesnášíš.

Youri: Nápodobně.

Talitha náhle vešla mezi nás a na oba se zoufale podívala. A mně začínalo docházet, že Youri tady není poprvé. Proto pronášela všechny ty řeči o tom, že mě zná více, než si myslím. Proto věděla, jakým stylem Youri přemýšlí. Scházeli se. Scházeli se za mými zády.