Následuj tulipány

Doslov

Jak už jsem zmínila, bude i Doslov, tak jako u všech mých novějších příběhů. Nejprve bych se chtěla vyjádřit k tomu, že jsem nečekala až takovou podporu. Nemyslela jsem si, že mě vyloženě odsoudíte, ale čekala jsem reakce typu: „No... tak fajn, je to tvoje věc, koho máš ráda." To se nestalo a dodalo mi to sílu, dodalo mi odvahu. Jste prostě úžasní. Vždy jsem věděla, že mám opravdu úžasné čtenáře, ale vy mě vždy dokážete mile překvapit. A to se snažím sklonů být pesimistka zbavit, takže to není tím, že bych očekávala to nejhorší. Za chvíli vám ještě chci poděkovat individuálně, ale nejprve bych chtěla mluvit o tomto příběhu a pak o své další tvorbě.

Jsem hrozně ráda, že jsem Tulipány zveřejnila. Je pochopitelné, že ten příběh pro mě hodně znamená a dost věcí jsem si během něj ujasnila a vyřešila v sobě. Vím, že je to asi troufalé přání, ale trochu doufám, že by mohl pomoct i někomu dalšímu, že se třeba momentálně i někdo další cítí jako Lorijn a nemusí jít jen o věc orientace. Do takové situace se člověk může dostat různými způsoby. A pokud v ní třeba jste, poradila bych vám jedinou, možná trochu klišé, ale podle mě pravdivou věc – následujte své srdce. Nikdo a nic neví lépe, co doopravdy chcete a co je pro vás nejlepší. Je sice možné, že se spálíte, nemusí to vždy dopadnout dobře, ale dopadne to tak, aby vám to co nejvíce otevřelo cestu, aby váš život pokračoval pro vás co nejlepším směrem. Nemyslím si, že život je krutý. Krutý je jen tehdy, když si to o něm budeme myslet, když se tomu poddáme. Je krásný a špatné věci tady jsou, aby nás posunuly dále a abychom si vážili těch krásných. Jak už jsem do jedné povídky napsala, kdybychom nikdy nepoznali temnotu, nevážili bychom si světla.

Vzpomněla jsem si v této situaci na jednu báseň Petra Bezruče, Jen jedenkrát. Byla to povinná četba, ale díky této básni a ještě několika dalším nelituji, že jsem Slezské písně přečetla. Tato báseň se vlastně skládá ze dvou částí. V té jedné se seznamujeme s nějakým společenstvím, které žije ve smutku a zimě. Jen jednou uvidí slunce a natolik se té krásy zaleknou, až se před ní ukryjí. Jenže toho pak litují, protože už viděli světlo, viděli, jak je nádherné, a život v temnotě se stává o to těžším. No, a druhá část je o životě samotného autora, vidí analogii v příběhu tohoto společenství a v životě vlastním, kdy opustil svou dívku jen proto, že se bál lásky. A já si přeji, aby co nejméně lidí udělalo stejnou chybu. Aby nenechali odejít někoho jen ze strachu, protože láska si nevybírá správnou příležitost, až budete stoprocentně připravení. Ona prostě přijde. A jak to dopadne, na tom už nezáleží.

Někdy mě popadne nálada a mám strašnou chuť si přečíst něco od Johna Greena (autor díla Hvězdy nám nepřály). Vím, že je to technicky vzato YA, ale pro mě jeho knihy moc znamenají a tento autor je v jistém smyslu mým vzorem. A včera jsem na chvíli rozečetla Příliš mnoho Kateřin. Zaznělo tam něco o tom, že láska v podstatě nemá smysl, protože nevyhnutelně dopadne třemi způsoby – rozchodem, rozvodem nebo smrtí. Technicky vzato ano. Včera jsem nad tím dost přemýšlela. Jenže ono nejde o to, jak to dopadne. Jde o to, co nám to přinese, jaké štěstí nám přinese, co díky ní poznáme, jde o všechny ty krásné pocity. Kdyby mi teď nedejbože nějaká věštkyně řekla, že se se vou přítelkyní za nějakou dobu rozejdu, stejně bych s ní alespoň do té doby zůstala (a pravděpodobně se snažila porazit osud, protože nevěřím, že jsou nám věci opravdu pevně dané). Proč? Protože to, co cítím, je opravdové, je tak silné a já o to co nejdéle nechci přijít. A stojí mi to za to.

A kromě toho, jak už píšu poněkolikáté, někteří lidé tady jsou jen po omezenou dobu, aby nám ukázali cestu. Znamená to tedy, že jsou v našich životech zbyteční, že kdybychom je nepoznali, nic by se nezměnilo? Ne. Oni jsou pro nás mnohdy těmi nejdůležitějšími, nejvíce nás ovlivní. A je sice smutné, když se s nimi musíme rozloučit, ale prostě to tak má být. A není ani vyloučené, že oni přišli, aby tu byli po omezenou dobu, ale stanete se s nimi natolik blízkými, že zůstanou mnohem déle.