Následuj tulipány

XIII.

XIII.

Duisdag, bladmaand 17

Hned zrána jsem se rozhodla, že si nezaslouží odsouzení, ale pomoc. Youri a André si nejspíš mysleli, že je to něco, s čím se má člověk zkrátka smířit, ale já ne. Musela existovat nějaká naděje. A protože jsem netušila, kde začít, rozhodla jsem se pro něco, co by mi včera přišlo naprosto nemyslitelné. Zamířila jsem tulipánovou stezkou až k mlýnu. Stále jsem se ohlížela, nechtěla jsem, aby mě s ní někdo spojoval. Na to jsem ještě připravená nebyla.

Věděla jsem, že to budu muset Yourimu vysvětlovat. Když jsem odcházela, ještě spal, ale co nevidět se probudí. Nějak zvlášť mě to ovšem netrápilo. I když si nejspíš nemyslel, že se s tím dá něco udělat, byla jsem přesvědčená, že ho nakonec přesvědčím, že ano. Přesvědčím o tom i Andrého, Talithu, přesvědčím o tom sebe. Přesvědčím o tom všechny.

Netušila jsem, kde se ve mně vzala ta odvaha a proč jsem vlastně Talithe chtěla pomoct, ale cítila jsem, že bych to měla udělat. Nechtěla jsem se nechat rozhodit, když ve mně sílila nervozita. Než jsem si to mohla rozmyslet, zaklepala jsem na její dveře. Z nějakého důvodu jsem doufala, že tam nebude, že se šla projít nebo něco zařizuje a já se budu moct otočit a vrátit domů, ale to doufání mi zmařily její kroky.

Když otevřela, obě jsme stály jako paralyzované. Dokonce jsem ani nepohladila kočky, jen jsem na ni hleděla a nedokázala odtrhnout oči. Nevěděla jsem, čím to je, ale věděla jsem, že by si to mohla vyložit špatně. Přinutila jsem se podívat jinam.

Talitha: Nečekala jsem, že se mi nebudeš vyhýbat.

Já: Youri je někdy zbytečně upřímný, když se opije.

Talitha: Chtěla jsem ti to jednou říct, pokud bychom se nadále vídaly. Ale teď už pro to asi není šance.

Bylo načase utnout tento rozhovor, ve kterém jsme nekomunikovaly, ale každá jsme vedla vlastní monolog.

Já: Mrzí mě, že se s tím nedokážu smířit jako Youri.

Talitha: I jemu to dost dlouho trvalo. Asi ti neřekl, že mi v té době dost ošklivě nadával a vykládal o mně nehezké věci, viď?

Já: To mi neřekl. Vážně?

Talitha: Ano. Ale chápu to. Nebylo to pro něj jednoduché. Pojď dovnitř.

Přišlo mi, jako by se všichni kolem mě dokázali se vším jen vyrovnat, i když třeba ne snadno, přenést se přes to. I já bych možná měla, ale už jsem tak nechtěla žít. Chtěla jsem věci měnit, ne je prostě snášet. Vešla jsem do domu a sedla si ke stolu. Talitha mi beze slova uvařila čaj. Nevěděla jsem, z čeho je, ale chutnal mi.

Já: A myslíš si, že to je jediné řešení?

Talitha: Co?

Já: Smířit se s tím.

Talitha (s povzdechem): Ne. Také mě lidé můžou odsoudit a považovat mě za ještě podivnější. Proto to nikomu neříkám. Youri byl výjimka. Totiž...

Já: Tak jsem to nemyslela. Chtěla bych ti pomoct.

Čekala jsem cokoli, ale ne hněv v jejích očích. Nikdy jsem si nemyslela, že se může naštvat.

Talitha: Naznačuješ mi, abych s tím zkusila bojovat, viď?

Já: Jsi silná. Ty to...

Talitha (téměř vyskočila od stolu): A myslíš si, že tak je to správně?! Že budu šťastná, když to v sobě budu popírat? Že to je v pořádku?

Já: Myslela jsem, že tě trápí, že by tě kvůli tomu ostatní odsuzovali. Kdyby...

Talitha: Jaké by ti bylo, kdyby ti někdo zakazoval milovat? Kdyby ti říkal, že to, co cítíš, je špatně? Že nejsi v pořádku, protože chováš city k člověku, který ti nějakými pravidly není souzen?

Já: Já... já nevím. Ale Tal, měla bys to alespoň zkusit. Když...

Talitha (hořce a poznání tišeji): Myslíš si, že jsem to nezkoušela? A myslíš si, že jsem byla šťastná? Že jsem cítila, že je to správně?

Já: To nevím.

Talitha: Promiň, jestli ti má reakce připadala příliš dramatická. Já jsem jen od tebe něco takového nečekala. Je to mnohem horší, než kdybys mě prostě nenáviděla.

Já: Snažím se ti jen pomoct.

Talitha: Ale ničíš mě tím. Ori... (Upřela na mě své jasně zelené oči) Jestli jsi přišla jen proto, můžeš zase odejít. Promiň, ale já jsem si těchto řečí vyslechla dost.

Já: Od Youriho?

Talitha: Ani ne. Proč si myslíš, že bydlím tady?

Já: Ty to tak nechceš?

Talitha (s úšlebkem): Teď už to tady mám ráda. Ale bylo to jediné místo, které jsem nemusela koupit, vzhledem k tomu, co se o mlýně povídalo už předtím, a když jsem odešla od rodičů, samozřejmě jsem žádné peníze neměla. Až později jsem se začala živit tímto vším. (Rozpřáhla paže. Pochopila jsem, že myslí prodávání bylinek, čtení z karet a podobné věci. Možná to dělala jako já. Někdy si peníze brala, jindy ne, tak, aby jí to stačilo na základní potřeby.)

Já: Proč jsi od nich odešla?

Talitha: Nedokázali to pochopit. Nevyhodili mě, ale tu dusnou atmosféru jsem nesnesla. Od té doby s nimi nemluvím.

Já: To je hrozné.

Talitha: To ano. Jen mě nenapadlo, že to bude dost podobné, když se přistěhuji do malé vesnice. Šla jsem sem kvůli Yourimu, my jme se znali už předtím, než jsem o sobě vůbec věděla, že miluji dívky. Ale s tou pověstí, co kolem mě je, se to dá přežít.

Já: Nenapadlo mě, že je to celé takto.

Talitha: Proto mě v první chvíli naštvalo, když jsi mi řekla, že bych s tím něco měla dělat. Kdyby to šlo a kdybych chtěla, udělala bych to už dávno. Ale i když jsem teď sama, ta láska, kterou cítím, když někoho můžu obejmout nebo políbit, ta mi za to všechno stojí.

Když o tom mluvila takto, začínala jsem jí rozumět. Věděla jsem, že bych neměla, že bych si měla stát za svými argumenty, o jejichž pravdivosti jsem byla ještě před pár minutami přesvědčená, ale zkrátka to nešlo. Vzpomněla jsem si slova Adrého, že láska nemůže být špatná, a pokud ano, pak to láska není. A způsob, jakým o tom Talitha mluvila, mě přiměl nepochybovat, že ona na rozdíl ode mě ví, co to láska tohoto druhu je.

Já: Promiň, že jsem se snažila ti pomoct.

Talitha: Myslela jsi to dobře. A vlastně mě překvapuje, že jsi to teď pochopila. Dáš mi ještě šanci?

Zaváhala jsem, ale když to dokázal Youri, zvládnu to i já. Z nějakého důvodu mě to k Talithe stále táhlo, chtěla jsem ji být nablízku. Možná to byla chyba, ale na její otázku jsem přikývla. S úsměvem se ke mně nahnula a lehce, opatrně mě objala. Youri se pletl. Já jsem nebyla dívka, do které se musel každý muž zamilovat. Byla jí Talitha, kdyby ji více lidí znalo alespoň tak jako já.