Následuj tulipány

XXVI.

XXVI.

Eindag, koudmaand 12

Dnešního rána jsem se rozhodla dozvědět se celou pravdu, rozhodla jsem se definitivně změnit svůj život. Do svého starého domova se nevrátím, ať už to dopadne jakkoli. Buďto budu žít s Talithou nebo sama, ale můj život už nemůže zůstat tam, kde je nyní. Nemůžu už pokračovat po stejné cestě, nebo se propadnu hluboko do propasti. Z nebes padalo listí do mých vlasů a podzimní vítr ho do nich zamotával.

Cítila jsem v sobě podivuhodný klid. Byla jsem připravená unést cokoli, co přijde. Následovala jsem tulipány a nemohla jsem odolat tomu, abych zkusila, jestli jsou opravdu umělé. Byly. Z nějakého zvláštního důvodu mě to uklidnilo, i když jsem si byla jistá, že bych za Talithou šla, i kdyby byla čarodějnice. Už jen proto, abych znala pravdu a abych jí řekla, že jí miluji. Kupodivu jsem neznervózněla, ani když jsem klepala na dveře a ona mi přišla s udiveným výrazem otevřít.

Chvíli jsem tam jen dřepěla a laskala kočky a vnímala, že mě Talitha pozoruje. Těžko říct, na co myslela, ale já jsem doufala, že to je něco krásného. Toužila jsem ji prostě jen obejmout, políbit a ničím složitým se nezabývat. Ale proto jsem nepřišla. Vstala jsem a pohlédla přímo do jejích překvapených očí.

Já: Rutger se včera zmínil o nějakém dopisu pro Youriho.

Talitha (se syknutím): Jistě. On ti vše vysvětlí, jen... jen nemá odvahu.

Já: Odvahu k čemu?

Talitha: Přiznat ti, jak to vlastně všechno je.

Já: Počkej. Nechtěla jsi mě jen využít, že ne?

Talitha: Ne. Ne, Ori, to jsem nechtěla nikdy. Jde jen o to, že jsem si nikdy nemyslela, že naše láska může být skutečná. Celé jsem to pokazila.

Já: O čem to mluvíš?

Beze slova přešla ke stolu, kde byl hled vedle křišťálové koule položený ozdobný modrý papír. Modrá byla Youriho oblíbená barva, takže nebylo pochyb, že je to napsáno pro něj. Přísahala bych, že jsem v Talithiných očích na okamžik zahlédla slzy, ale nevěděla jsem, jak na ně reagovat, takže jsem předstírala, že jsem si jich nevšimla. Stále mlčky mi ho podala a sklonila se ke kočkám, patrně aby skryla svou nervozitu. Já jsem rozbalila papír a začala jsem číst.

Milý Youri,

vím, že už to dávno tušíš, ale mezi mnou a tvou ženou něco je. Ty víš, že bych ti nikdy vědomě neublížila a nechtěla jsem to tak, ale osud propojil naše cesty a my máme z nějakého důvodu pokračovat společně. Nemohla jsem tomu zabránit, i kdybych chtěla, a myslím, že ona také ne. Zpočátku jsem jí jen chtěla ukázat, že může jít vlastní cestou, chtěla jsem, aby byla šťastná, ale nenapadlo mě, že se stane, co se stalo.

Neplánovala jsem to. Nechtěla jsem ji získat, dokonce mě to na začátku ani nenapadlo. Jak už jsem ti někdy vysvětlovala, nezamilovávám se do každé dívky, kterou uvidím a ona je... ne, že by se mi nelíbila. Ne, že bych si to neuměla představit. Ale jsou lidé, kteří se milují a přesto nemůžou být spolu. Ne kvůli ostatním, ne kvůli nějakým vnitřním zábranám. Zkrátka jsou až příliš rozdílní, i když se na první pohled můžou zdát stejní. Ale v tom je možná ta potíž, víš? Jeden je částí toho druhého, ale částí, která k tomu druhému nepatří, částí, bez které mu bude lépe. A přesně to je zřejmě případ mně a Lorijn. Patříme k sobě tak moc, tak moc se doplňujeme, že to nemůže fungovat.

Ale přes to všechno, že si uvědomuji, že to nemůže být skutečné, i kdyby mě milovala natolik jako já ji, ji chci vzít na místo, kam jsem vzala i ty ostatní. Jen tam můžou být zodpovězeny mé otázky, jen tam zjistím, jestli se mám skutečně přestat snažit. A víš, i když nám možná naše láska nevyjde, chtěla bych s ní zkusit splynout v jednu bytost tím správným způsobem. Chtěla bych zkusit, jestli jí můžeme být.