Následuj tulipány

VI.

VI.

Vlindag, bladmaand 4

Chvíli po obědě jsem vyšla na ulici. Mířila jsem na trhy, abych sehnala něco k masu na večeři. Nečekala jsem, že to Youri ocení. Po našem posledním rozhovoru se zavřel do ložnice a zamknul ji. Těžko říct, co tam dělal, ale muselo to být opravdu vážné. Většinou, když mu nebylo nejlépe, utekl do lesa a pomohlo mu to. Jestli měl pocit, že to tentokrát nestačí, muselo se stát něco opravdu hrozného. Proto jsem se ani nesnažila se k němu dostat a spala jsem na nepohodlné staré matraci, kterou jsme měli postavenou u domovních dveří, abychom ji nezapomněli vyhodit. Nyní mi ovšem něco říkalo, že se jen tak pryč nedostane.

Samozřejmě jsem věděla, co se stalo. Já jsem se stala. Řekla jsem mu pravdu o tom, co k němu cítím. Musel to už delší dobu vědět, ale nyní jsem mu to potvrdila. Na jednu stranu jsem si ho přála za jakoukoli cenu utěšit, ale na druhou jsem věděla, že jsem udělala správně. Jen se s novými okolnostmi musíme oba smířit.

Byla jsem natolik ponořená do svým myšlenek, že jsem si nevšimla, že na mě někdo mává a volá. Zaregistrovala jsem ho, až když byl pár metrů ode mě. Rutger. S trochu hraným úsměvem jsem se smířila s tím, že s ním prohodím pár slov. Měla jsem ho docela ráda, ale nyní jsem na něj vůbec neměla náladu.

„Ahoj," prohodila jsem, když se dostatečně přiblížil.

„Ahoj, Lorijn," usmál se a vřele mě objal. „Jak se ti daří?"

„Dobře," odpověděla jsem a na okamžik zavřela oči. Proklínala jsem, že nikoho tady ve skutečnosti nezajímalo, jak se mám. Byla to jen zdvořilostní otázka, která mi ovšem v tuto chvíli neskutečně ubližovala. „A ty?"

Rutger: Měl bych se lépe, kdyby se You někdy stavil. Už u mě nebyl několik týdnů.

Už jsem nedokázala déle udržovat úsměv.

Já: Několik... týdnů?

Rutger (dal si dlaně před ústa): Aha, to jsem vlastně neměl říkat. On mi vlastně uložil úkol ho krýt. No, nevadí. Tak se měj, Lorijn.

Opravdu odešel. Ještě dlouho jsem hleděla na jeho vzdalující se záda. Věděla jsem, že se neprořekl. Rutger uměl udržet tajemství. Nedělal to však, když s tím měl morální problém. A teď nyní nastal. On mi to chtěl prozradit. Byla jsem mu vděčná a slíbila jsem si, že mu jednou poděkuji. Ale pak mi význam těch slov došel naplno. Youri mi lhal. Zase. Jestli u Rutgera nebyl několik týdnů, nebyl u něj ani v posledních dnech. Ale proč to dělal? Kde byl, že mi to nemohl říct?

Ano, náš vztah už vlastně neexistoval. Ale stále jsem ho měla ráda. Stále mi na něm záleželo. A ani přátelé nebo sourozenci nebo čím teď pro mě byl, si v takových věcech tak zoufalým způsobem nelžou. Vrátila jsem se do domu a po tolika hodinách konečně ostýchavě zaklepala na dveře, za kterými se schovával. Oslovila jsem ho co nejlaskavěji. Nechtěla jsem mu nic vyčítat. Dokonce jsem ani nechtěla z něj hned tahat informaci o tom, kde byl. Chtěla jsem prostě, bay mi vůbec dal možnost se to v dohledné době dozvědět. On však neotvíral ani neodpovídal. Možná tam ani nebyl. Poté se však ozvala dva slova.

„Jdi pryč."

Já: Proč? Proč se přede mnou schováváš? Takhle to napořád nejde. Musíme spolu mluvit.

Youri: Máš pocit, že jsme to pokazili málo?

Já: Trucuješ jako malé děvče. Jednou se mnou budeš muset stejně mluvit.

Youri: Vypadni.

Z chladu, s jakým to vyslovil, se mi na okamžik zatočila hlava. Nikdy se mnou takto nejednal, i když jsme se třeba hrozně pohádali. Určitě zase něco vypil, ale to ho neomlouvalo, především když slíbil, že už to neudělá. Vzalo mi to veškerou odvahu.