Následuj tulipány

Předmluva

Zdravím všechny čtenáře, kteří tento příběh z jakéhokoli důvodu rozklikli. Pokud chcete, tuto předmluvu přeskočte, nemá pro příběh samotný význam, ale já ji sem zkrátka dát potřebuji. Je spíše o mně a mohla by poskytovat odpovědi na otázky mým pravidelným čtenářům, pokud se mnou ještě zůstali, nebo odpověď na to, proč píšu právě takový příběh, když to tak vybočuje z mé obvyklé tvorby. Pokud tedy u čtení chcete setrvat, budu moc ráda.

Aby bylo jasno, tohle formuluji už počtvrté a jsem si vědoma toho, že nejspíš stejně neřeknu všechno, co říct chci a možná vám bude připadat, že melu páté přes deváté. A možná tomu tak i skutečně bude, já totiž vůbec nevím, kde začít. Ale přesto nějaký výchozí bod zvolit musím. Tak tedy, ta má pauza. Jak možná víte, dostala jsem se na vysokou školu (studuji českou filologii a sociologii) a i když to je asi otřepaná fráze, škola mi bere poměrně dost času a už to prostě nikdy nebude jako kdysi, když jsem na Wattpadu nadšeně proseděla třeba celé odpoledne a komentovala, četla, vyjadřovala své názory... a popravdě, já už to tak ani nechci. Uvědomila jsem si, že (bože, já jsem dneska chodící klišé...) skutečný svět je tam venku a i když mě opravdu baví žít ve své mysli, tak už mi to prostě nestačí. Potřebuji i onu realitu, kterou jsem kdysi tak odsuzovala.

To neznamená, že s Wattpadem končím, ani náhodou. Postupně se vrátím ke čtení alespoň svých nejoblíbenějších příběhů, k Radám do větru, k recenzím... ale potřebuji na to jít tak nějak pomalu. A začnu právě zveřejňováním této povídky. Mohla by minimálně ze začátku vycházet celkem často. Nemám ji předepsanou celou, jak jsem nejprve plánovala, protože jakmile něco dokončím, ztratím o to zájem a pak bych to zveřejňovala víceméně z povinnosti, ale myslím, že mám za sebou podstatnou část. A také vás nechci nechat zbytečně čekat.

Pokud vás zajímá, jak to bude s Vadnoucími květy, tak popravdě, já nevím. Ten příběh jsem nikdy tolik „nežrala" jako třeba Prach ve větru, ale milovala jsem ho. Jen tady vždy byl jeden podstatný problém, který jsem věděla, že nastane. Víte, od začátku jsem měla vymyšlené, (a teď se omlouvám nečtenářům VK, že nebudete chápat, o čem mluvím, ale přečtěte si to, prosím, budu na to navazovat) proč Namma zemřela, respektive proč se zabila. Vymyslela jsem to hned ten den, co jsem vymyslela ji samotnou, což bylo, a to je důležitý údaj, někdy na podzim minulého roku. Mávla jsem nad tím rukou s tím, že než se k tomu dostanu v psaní, vymyslím něco lepšího a tohle bude jen záložní možnost. Jenže ta kapitola, kde to měla prozradit, nastala a hádejte co - já jsem nic lepšího nevymyslela. A dokonce jsem omylem ten příběh vystavěla tak, že ono to tam dokonale zapadalo.

Pardon za spoiler, pokud to dopíšu, ale je to nutné. Namma se zabila, protože byla na holky a hrozně se bála odsouzení, kterého se jí vlastně částečně i dostalo. Ono to takhle zní hrozně hloupě, ale doufám, že kdybych to napsala, tak by to tak hloupě neznělo. Podotýkám, že mně to prostě tehdy přišlo jako zajímavá zápletka, se mnou to nemělo nic společného. Jenže mi došlo, jak špatně to může vyznít. Namma nosí krátké vlasy, Namma se chovala ne úplně kamarádsky ke Xanthie, Namma se prostě chovala jako dokonalá lesba z předsudků. A tohle jsem nikdy nechtěla. Nechtěla jsem podporovat předsudky. Všechno to bylo zamýšleno jako její povaha, její styl, ne jako znaky homosexuality. Bohužel si ale myslím, že by to ne všichni pochopili. Proto se bojím to dopsat. Nechci tyto předsudky šířit, nikdy jsem nechtěla.

A teď se dostávám k jádru věci. Víte, já jsem proti homosexualitě vyloženě nikdy nic neměla, i když jsem ji tedy pokládala za něco nepřirozeného a striktně se vyhýbala příběhům o ní. Ráda bych řekla, že by mě nikdy nenapadlo, že já sama můžu být na holky, ale nebyla by to pravda. Tušila jsem to vždy, ale schovávala to za různé jiné věci. Pokud byste měli zájem, chtěla bych vytvořit knihu, kde tak nějak vysvětlím, jak to s orientací mám a jak jsem vůbec zjistila, že jsem na holky, i když vím, že si tím možná některé zdejší čtenáře znepřátelím. Pokud mě teď odsuzujete, je mi to líto, ale, jak bude řečeno i v Následuj tulipány, a přicházela jsem na to osobně dost dlouho, láska nemůže být špatná. Láska prostě je nebo není. A v jaké je podobě, na tom už nezáleží, protože já budu mnohem raději šťastná se svou přítelkyní než nešťastná sama nebo s klukem, kterého bych nemohla milovat.

Ano, ano, explicitně vyjádřeno, jsem na holky (ne lesba ani lesbička, jestli budete chtít tu knihu, někde se vyjádřím, proč tato slova nemám ráda a preferuji „na holky") a jsem třičtvrtě roku šťastně zamilovaná. No, já jsem vlastně zamilovaná už od prvního okamžiku, co jsem ji viděla a přiznala jsem si to zhruba před rokem, ale třičtvrtě roku jsme oficiálně spolu. Ale o tom by více bylo v té mé knize. Vůbec jsem vám to tu nemusela říkat, ale když píšete lgbt příběh a ještě tím stylem, jakým jsou psány Tulipány, stejně se vás někdo dříve nebo později zeptá. A mě už to nebaví skrývat, úplně mi stačí, že to skrývám v realitě.

Teď vám možná do sebe dost věcí zapadlo. Proč jsem napsala báseň Toho deštivého dne tak, že nejde poznat, jestli miluji kluka nebo holku, že je tahle báseň a Slunečný most o té samé osobě. Proč jsem se tak tajemně vyjadřovala o tom, jestli někoho mám a odmítala napsat „jeho" jméno. A možná spousta dalších věcí. A souvisí to i s tou pauzou. Stále mám trochu zmatek v tom, jestli je vůbec tohle všechno správné, jestli je i přesto, že jsem šťastná, morálně v pořádku milovat někoho stejného pohlaví, a také jsem si musela nechat projít hlavou, jestli vůbec chci zveřejnit příběh s lgbt tématikou a pokud ano, jestli prozradím, že se mě to týká. Ale teď už jsem si to všechno jakž takž utřídila a rozhodla jsem se tak, jak to teď vidíte.

Mimochodem, určitě to neznamená, že odteď budu psát jen lgbt příběhy a jen romance, ale prostě jsem to ze sebe potřebovala dostat. Určitě budu nadále psát to, na co jste u mě zvyklí, jen to chce čas a potřebuji zveřejnit i tohle. Víte, že tvořím příběhy ze srdce a pokud něco dlouho zaměstnává mou mysl, potřebuji to do nějakého příběhu dát. Tím se nějak neomlouvám, číst to nemusíte, jen říkám, jak to je.

Myslím, že je to zhruba všechno, co jsem měla na srdci. Snad se vám bude příběh líbit. Pokud na mě máte nějaké otázky, napište mi je, prosím, do soukromých zpráv, když tak je pak začlením do té nové knihy, jestli se tam budou hodit. A pokud sami tápete v tom, kdo se vám vlastně líbí nebo mi to chcete prostě jen sdělit, napište klidně také, možná vám dokážu i poradit. A nebojte se, umím držet tajemství. Mějte se hezky!

P.S.: Ano, Následuj tulipány je, jak vás asi hned napadne, mírně inspirováno Holandskem, ale názvy dnů v týdnů, kterých je mimochodem šest, a měsíců, kterých je třináct, sice mají základ v nizozemštině, ale vymyslela jsem si je. Stejně jako jsem si přizpůsobila nizozemské reálie a celkově kulturu, aby mi byla bližší.