Následuj tulipány

VIII.

VIII.

Gegodag, bladmaand 8

Youri byl stále v lese a já jsem měla celé dny jen pro sebe. Začínala jsem se pomalu smiřovat s novou situací. Začínala jsem se smiřovat s tím, že už nikdy nebude jako dříve. Že můj normální život ve stínu skončil. Že lidem časem dojde, že se něco v mém vztahu s Yourim změnilo, zvláště když se opravdu odstěhuji.

Dokonce mi jen tyto tři dny zabraly, abych začala žít jinak. Bez jakéhokoli strachu z odhalení jsem začala prodávat všechny hotové šály, a že jich nebylo málo, protože jsem je dodnes mohla prodávat jen ve velice malém množství. Opravdu chudým jsem je stále dávala, ale prodávala jsem je celé vesnici i všem výjimečným návštěvníkům.

Také jsem si udělala pořádek v tom, kdo je skutečně můj přítel a kdo Youriho. Přátelé, se kterými jsem opravdu chtěla mít něco společného, jsem začala postupně sama navštěvovat. O tom, jak je to mezi mnou a Yourim, jsem jim zatím neřekla. S výjimkou Adrého. Ten věděl všechno. Neviděla jsem už důvod se mu vyhýbat. Pravděpodobně se v této vesnici stejně dostanu na okraj společnosti, takže jsem se mohla s podobnými lidmi stýkat. Bylo to osvobozující, dělat to, po čem mé srdce doopravdy toužilo.

Došlo mi, že André měl vždy pravdu. Myslela jsem si, že věci dělám, protože je chci já, ale ukázalo se, že je vždy chtěli ostatní lidé. Nikdy mi nikdo neřekl, že je ode mě vyžaduje, nicméně jsem to i přesto věděla. Jenže s tím byl konec. Stanu se více než stínem. Nevím, čím se stanu, ale bude to cesta, kterou si sama vyberu.

Pravda, sice pravděpodobně zůstanu do konce života sama, ale já jsem po lásce stejně netoužila. Tedy, toužila jsem po tom, být milovaná, slyšet sladká slůvka, toužila jsem po tom silném citu. Jenže ve vztahu člověk ztrácí sám sebe, ztrácí svobodu. Přestává rozhodovat sám za sebe. V tom všem, čím jsem si prošla s Yourim, se to dokonale ukázalo. Navíc tady byl ten můj problém s fyzickým kontaktem. Možná jsem si ještě uměla představit, že někoho políbím. Možná jsem u toho občas i něco cítila, nějaký záchvěv vášně. Ale představa něčeho intimnějšího mě rozechvěla strachem.

Tak či tak, dnes jsem se rozhodla pro krok, se kterým jsem si nebyla úplně jistá. Navštívím Talithu. Nebylo to s ní ani zdaleka tak jednoduché jako s Andrém. Ano, vysvětlila mi, proč se o ní povídají ty děsivé věci, některé mi i potvrdila a nezněly z jejích úst tak hrozivě jako z jiných a většina lidí by zapírala všechno, kdyby už lhala. Jenže to všechno mohla být jen obrovská iluze. Dokonalá iluze. Ty přece tvořit uměla. Přesto jsem za ni ovšem chtěla jít. S Andrém jsme o ni mluvili a jeho slova mě přesvědčila.

Já: Ještě jsem se tě chtěla zeptat... víš, od té doby, co jsem tě tu potkala s Talithou, jsem s ní měla příležitost trochu mluvit, i když ne záměrně. Jenže stále nevím, jestli je to dobrý nápad.

André: Děvče, je to natolik dobrý nápad, jak to cítí tvé srdce. Když srdce volá, že tato ryba za to stojí, nezáleží na tom, kolik síly tě její ulovení bude stát.

Já: A když mé srdce mlčí?

André: Žádné srdce nemlčí. Jen mu dostatečně nenasloucháš. Celá ta léta tě vedla k tomu, aby ses o to ani nepokoušela, protože bys cítila, že je něco špatně. Ale teď se to musíš naučit.

Já: Ale já nevím... (Mávla jsem nad tím rukou. André byl vždy v podobných filozofických dialozích schopnější) Jaký máš na ni názor?

André: Je to úžasná holka. Žije možná až příliš extrémně, ale mám pro to pochopení. Víš, to, co jsi o ni doposud slyšela, není vůbec pravda. Lidé jen hledají obětního beránka a ona je na to dost zvláštní. Ale nikdy by nikomu neublížila, tím jsem si jistý.